úterý 22. května 2018

Report z Animefestu 2018


Letos to bude trošku delší report, protože jsem na festivalu strávil tři dny (a jednu noc) a stihl toho poměrně dost. Minulý rok (odkaz) jsem psal o tom, že Brněnské výstaviště dovoluje Animefestu kumulovat množství akcí v obrovském a otevřeném prostoru. Letošní ročník šel ještě o kousek dál. Do haly A2 umístil dvě místa k projekcím a přednáškám, Kendó, Aikido, šerm, Lancraftové turnaje, Muzeum videoher i zahraniční cosplayery. A prostor byl vše, jen ne přesycený. Zatímco na hlavním stage probíhala projekce anime, v pozadí mohl návštěvník slyšet nárazy bokkenů, výkřiky bolesti nebo hudbu z jiných stánků. Projekční prostor byl také uzpůsoben neustálému pohybu, takže nikdy nepřekáželo, když se někdo zvedl a odešel, nebo naopak přišel. Hala A2 dokonale reflektovala živelnou povahu celého festivalu. I z technického hlediska byly projekce fenomenální, sál je sice z velké části prosklený, ale světlo nemělo na viditelnost promítání nejmenší vliv. Případně mohli návštěvníci využít projekcí v konferenční budově, pokud by se jim přeci jen zachtělo vyhledat místo, které už kinosál připomíná.

Jsou festivaly, které by podobný prostor rozbil a nebylo by možné se na projekce napojit. Stačí představa několika odcházejících diváků z běžné kinoprojekce na jiném festivalu, a už mi naskakuje husí kůže. Ale pro Animefest je takový formát ideální. Odráží se v něm totiž neformálnost této primárně socializační a přátelské akce. Při toulkách po výstavišti vyfotíte několik cosplayů, posvačíte tradiční japonské moči, procvičíte šerm a vydechnete si při krátké epizodě seriálu. Se závěrečnými titulky můžete v dobrodružství pokračovat.


úterý 3. dubna 2018

Několik postřehů k Wu xia (2011)

Wu xia je trochu pozapomenutý film s Donniem Yenem, který režíroval Peter Chan. Ten je známý především pro drama Comrades: Almost a Love Story z roku 1996, v němž tematizoval útěk z Hongkongu do Spojených států, podobně jako filmy Dragon Killer (1995) nebo Illegal Immigrant (1985). Chan není režisér, jehož tvorba by nějak extrémně zajímala zahraniční kritiku, je považován "pouze" za solidního řemeslníka, [1] který zvládne natočit dojemný muzikál (Perhaps Love, 2005) i válečný velkofilm (Válečníci, 2007). Akční Wu xia pak představuje jeho poslední práci s filmovým materiálem, protože American Dreams in China (2013) už natočil na digitální kameru a kraťas Three Minutes (2018) na iPhone. 

Kolem roku 2011 byl filmový materiál sice na ústupu, ale v produkci se stále objevoval – na 35 mm byla natočena obě Rudá pobřeží (2009), ale i snímky Reign of Assassins (2010), Shaolin (2011) nebo 14 ostří (2010) – Wu xia tak nelze brát jako nostalgický návrat k žánru právě skrze materiál, ačkoliv se to občas tvrdí. Film je však zajímavý z jiných důvodů. A právě na ně se v tomto krátkém textu chci zaměřit, Wu xia je totiž fascinujícím příkladem toho, jak obratně může filmový styl zrcadlit ústřední téma.

Liu (Donnie Yen) je dělník, který žije se svou ženou (Tang Wei) a dvěma syny v malé vesnici. Tamější obchod se pokusí vykrást dva lupiči, avšak při přepadení za záhadných okolností umírají. V jejich smrti hrál Liu klíčovou roli, tu se snaží odhalit policejní komisař Xu (Takeši Kaneširo). Celé přepadení postupně rekonstruuje a zjišťuje, že Liu není jen tak ledajaký vesničan, ale v jeho minulosti se skrývá daleko víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Chanův snímek je otevřeně inspirován populárním komiksem Johna Wagnera a Vince Locka z roku 1997 A History of Violence, z něhož přebírá výchozí body vyprávění. Temná minulost otce od rodiny prosakuje na povrch v řadě nešťastných příhod. Wu xia tento komiksový narativ rekontextualizuje, zasazuje ho do období říše Čching a do žánru filmů o bojových uměních.

Ale chtěl jsem mluvit o stylu. Většinu času proti sobě stojí komisař Xu a farmář Liu. Na té nejzákladnější úrovni vytváří Chan opozice v rovině kostýmů a herectví. Kaneširo se projevuje výrazně, zatímco Yen, skrývající své tajemství, značně tlumeně. Xu je oblečený v bílém, Liu v černém. Dělník je oholený, komisař má vousy a brýle. V některých momentech můžeme Yenovu postavu vidět s tradičním kloboukem a Kaneširovu zase s moderním.


O něco zajímavější je pak práce s prostorem a kompozicí. Xu je ve vesnici cizí, narušuje rovnováhu, rozbíjí rutinu. Neustále někoho vyslýchá nebo zkoumá. Nikomu nedůvěřuje a všechny získané informace několikrát prověřuje. Styl jeho rozhled blokuje okolím, vytlačuje ho do středu rámu.


Komisař se snaží odhalit záhadnou smrt dvou lupičů, skutečnost ale nezná. Pomalu si dává dohromady jednotlivosti, ale v cizím prostředí mu stále něco uniká. Styl jeho pozici uprostřed cizího subsvěta vesnice reflektuje.

neděle 18. března 2018

Jailbreak (2017)

Před mnoha měsíci jsem viděl teaser na film s názvem Jailbreak, vězeňskou mlátičku, která nápadně připomínala indonéský Zátah. Vězeňská vzpoura, jednotka policistů a nekompromisní akce. Během roku se objevovaly pozitivní reakce z festivalů (Fantasia Film Festival, Singapore International Film Festival nebo BFI London Film Festival) a já se začal těšit. Stále však s lehkou skepsí, protože moc dobře znám festivalové reporty. Po celodenním sledování festivalových filmů nás o půlnoci potěší kdeco. Naštěstí můžu s klidným srdcem říct, že Jailbreak je zatím nejupřímnější film, jaký jsem letos viděl.


Nejprve ale krátký (a nutně reduktivní) průřez historií. V roce 2003 představil Prachya Pinkaew světu Tonyho Jaa a Thajsko najednou slavilo úspěch s Muaythai. Jaa byl dostatečně schopný atlet, takže nebylo nutné používat kaskadéra a akrobatické kousky mohly proběhnout v jednom záběru. Ty nejlepší byly dokonce několikrát zopakovány, divák dostal instantní replay. Podobně jako Jackie Chan, Jaa dával své schopnosti na odiv, pokud se mu něco nadmíru povedlo, ukázal to klidně několikrát. Přibližoval se tak tomu, co diváci akčních filmů často nazývají "autentickou" akcí - jakýsi (často iluzivní) pocit, že herec dokáže totéž, co postava. Filmy o bojových uměních jsou totiž filmy těla. Čím skutečnější, tím lepší.[1]

Do deseti let po Ong-bak byl Jaa byl pohlcen Hollywoodem a Čínou. Záměrně používám slovo pohlcen, protože se diametrálně proměnily jeho role. Nejen ty filmové. V Thajsku byl klíčovou osobností, kolem níž se film postavil. Ve velkoprodukcích se ztratí. Je příjemným rozptýlením pro západní publikum, ale po splnění svého cíle ustupuje do pozadí, aby mohl příběh pokračovat. Střídavě tak dělá sidekicka v Americe (Rychle a zběsile 7, Never Back Down 3) a Hongkongu (Paradox). Výjimkou budiž výraznější role v Kill Zone 2Jaa však nebyl jediným thajským exportem, následovala ho například Jeeja Yanin po úspěchu Ducha boje. Žel, nikterak výrazně neprorazila.

Další výrazný zásah přišel z Indonésie, když Gareth Evans poslal na světové festivaly svůj Zátah. Indonéský Pencak silat slavil úspěch a fanoušci akce mluvili o redefinování žánru. K tomu jsem trochu skeptický, ale popularita filmu byla neuvěřitelná. Protagonisté Iko Uwais a Yayan Ruhian teprve na hollywoodské role čekají, ale už se krátce objevili v sedmé epizodě Star Wars, Síla se probouzí. Z Indonésie o tři roky později dorazil Zátah 2na Febiofestu uvedený Zásah a nyní očekávaná akce Triple Threat, která spojí právě jména jako Tony Jaa, Iko Uwais a Jeeja Yanin. 

Ve Spojených státech jsou takové filmy často vedlejší produkty, které míří na blu-ray nebo streamovací služby. Dominují jim především Scott Adkins a Michael Jai White, kteří často parazitují na dávno mrtvých značkách. Existují tak filmy jako Živý terč 2, třetí díl S.W.A.T. nebo třetí Jarhead. Jean-Claude Van Damme pak znovu nastartoval značku Kickboxer s filmy Kickboxer: VengeanceKickboxer Retaliation. Hongkong od podobných akčních filmů ustoupil, zůstává pouze několik málo přeživších, kteří se ke kontaktním soubojům nostalgicky obrací. Generace Seven Little Fortunes (Jackie Chan, Sammo Hung, Corey Yuen a další) stárne a nemá ji kdo nahradit. Wu Jing nebo Donnie Yen často doplácí na neschopné režiséry. To vytváří prázdné místo, příležitost. 

Všechny zmíněné filmy spojují výrazné osobnosti, které jsou v první řadě atleti, potom herci. Zároveň schopní choreografové, kterým pomáhají solidní režiséři žánrových filmů, ti otevřeně těží z lokálních tradic a bojových umění. A teď se o slovo hlásí Kambodža.

neděle 21. ledna 2018

Mrtví už zase chodí po Zemi - Den mrtvých (1985) a Day of the Dead: Bloodline (2018)


Nedávno jsem vytáhl zaprášené DVD kultovního Dne mrtvých George A. Romera, které jsem si před mnoha lety koupil v záchvatu zombie horečky. Vzpomínám si, že jsem se dva měsíce díval jen na filmy, v nichž mrtví požírali živé, nic jiného neexistovalo. A Romero tuto krátkou éru lemoval. Jeho filmy jsem ale nechtěl sledovat pravidelně, měl jsem totiž strach, že je s každým dalším shlédnutím "vytěžím" a přestanou fungovat. Takže jsem se od nich na spoustu let vzdálil. A právě nedávno jsem se, po asi osmi letech, odhodlal Den mrtvých znovu zapnout. Nakonec nešlo jen o nostalgické vzpomínání, s údivem jsem zjistil, že ten film pořád funguje. A shodou okolností se na streamovacích službách objevil jeho remake, Day of the Dead: Bloodline. Zombie filmy bývají rozkročené do mnoha směrů, to dokázal Danny Boyle s 28 dny poté, série Návrat oživlých mrtvol nebo novější Světová válka Z. Ale pravidelně se navrací potřeba navázat na některé z těch šesti milníků, které Romero natočil. Ta však ztroskotává na tom, že Romero sice byl otcem zombie hororů, ale často diváky stimuloval naprosto odlišnými způsoby. Proto mi přišlo zajímavé porovnat, jak se liší nový Day of the Dead od původního Dne mrtvýchNejsem ale zastáncem úzkostlivého pečování o originál, ale takové srovnání nám může osvětlit, proč je vlastně tak složité natočit obstojný remake jakéhokoliv z Romerových filmů.

Den mrtvých natočil už zkušený George A. Romero v roce 1985 a zůstává pozapomenutou součástí jeho první trilogie "of the Dead", do níž patří legendární Úsvit mrtvýchNoc oživlých mrtvol. Day of the Dead: Bloodline pak natočil Španěl Hèctor Hernández Vicens, který za sebou má převážně menší projekty jako The Corpse of Anna Fritz. Do mezinárodní distribuce se dostal letos v lednu. Starší vznikl s rozpočtem ve výši tří a půl milionu dolarů a provází ho oblíbená historka o komparzistech, kteří dostávali jeden dolar, kopii novin a čepici s nápisem "I Played A Zombie In 'Day of the Dead'". Zároveň šlo o tvůrčí kompromis, Romero chtěl velkolepé finále, ale z jeho plánů sešlo. Celý film tak natočil levně a původně plánované zakončení odsunul (nakonec jím byla nádherně hnijící Země mrtvých). Hèctor Hernández Vicens měl k dispozici rozpočet ve výši osmi milionů dolarů, což je stále poměrně malá částka. Avšak i s nízkými finančními prostředky lze natočit solidní žánrový film, příklady budiž [REC] (pod dva miliony eur), [Rec]² (pod šest milionů dolarů) či The Horde (dva miliony dolarů). Jejich startovní pozice ale rozhodně nebyly stejné. Romero za sebou měl studium na Carnegie Mellon University i natáčení amatérských filmů v dětství. Do roku 1985 už natočil čtyři snímky, z nichž se dva staly kulty. Do svých filmů rád dostával množství významů, skrze něž se vymezoval vůči různým aspektům společnosti. Často potměšile. S ironickou distancí. Nebránil se brutálnímu násilí, ale rád ho důkladně motivoval tematickou rovinou. Vicens naopak dlouhé roky psal scénáře pro španělské televizní seriály, mezi nimi i pro jednu z nejsledovanějších katalánských soap oper, El Cor de la Ciutat. Takže už samotná pozice, z níž ke svým filmům přicházeli, je odlišná. Oba z různých prostředí a zatímco Romero přišel natočit završení trilogie, Vicens svůj druhý film a rovnou remake.

čtvrtek 21. prosince 2017

Rok 2017

Rozhodně tady nepůjde o snahu vyzdvihnout nějaké obecnější tendence či nejlepší filmy různých národních kinematografií. Na takové soudy jsem toho viděl moc málo. Všechny následující snímky můžete brát jako doporučení. Filmy, o nichž si myslím, že by neměly zapadnout. Ačkoliv jde převážně o seznam, věnuji krátké shrnutí hongkongské kinematografii.

Na prvních pěti místech jsou nejsilnější zážitky. Po nich následuje seznam letošních filmů, které považuji za vynikající. Ty už řadím abecedně. Následují seriály, hudební alba a videohry. Videohry, jako jediné, nejsou pouze letošní. Důvod je jednoduchý, nestíhám.



1. Ztracené město Z (r. James Gray)



2. 3/4 (r. Ilian Metev)




3. Star Wars: Poslední z Jediů (r. Rian Johnson)




4. Dunkerk (r. Christopher Nolan)




5. Dobrý časy (r. Ben Safdie, Joshua Safdie)


středa 1. listopadu 2017

Vratká věž izolace - Firewatch (2016)

Firawatch, loňská hra z pohledu první osoby, nabízí zajímavý pohled na samotu, eskapismus, ale i žánrové konvence. Hlavním hrdinou je Henry, muž, který odchází hledat klid do liduprázdných lesů ve Wyomingu. A už úvodních patnáct minut je pohlcujících. Prolíná se interaktivní textová část a samotná hra z pohledu první osoby.

Hráč vybírá z několika možností, těmi načrtává vztah mezi Henrym a mladou dívkou, Julií. Zamilují se a jejich vztah prochází poměrně tradičním vývojem, po nějaké době ho však naruší komplikace. U Julie se totiž objevují symptomy Alzheimerovy choroby a její stav se každým dnem zhoršuje. Julia nakonec zůstává u své rodiny a unavený Henry mizí v Shoshone National Forest. 

V textovém prologu lze měnit pouze drobnosti. Vybíráme jméno psa či Henryho reakce na problematické situace, ale vyústění je vždy stejné. Po zvolení několika možností se hra přesune z textového modu do pohledu první osoby, zde už můžeme Henryho ovládat. Zatímco textová linka postupně distribuuje množství klíčových informací, ta druhá slouží jako její odkládané vyvrcholení. Z pohledu první osoby opouštíme dům, jedeme výtahem nebo jdeme k Henryho vozidlu. Tyto dvě časové roviny se vzájemně doplňují a gradují.

Shoshone National Forest nabízí možnost izolace. Život je v současnosti komplikovaný a služba v národním parku má sloužit jako terapeutický nástroj. Henry dostává vysílačku, přes kterou ho zaučuje žena jménem Delilah, sloužící o několik kilometrů dál. Sotva se hrdina seznámí s novým prostředím, jeho služba začíná. A rozhodně nebude klidná. 

středa 30. srpna 2017

Mila Mihova o natáčení filmu 3/4 (2017)

Na letošním festivalu v Locarnu si cenu Zlatého Leoparda v sekci Filmmakers of the Present odnesl film ¾. Ilian Metev natočil fascinující rodinné drama, které pracuje s náznaky, úžasně minimalistickými stylistickými postupy a velice sofistikovaně komplikuje hranice mezi dokumentem a fikcí. O natáčení tohoto bulharského překvapení jsem mluvil s představitelkou jedné z hlavních rolí, Milou Mihovou.


Mila Mihova ve filmu 3/4

Hned ze začátku se musím zeptat, jak ses k projektu dostala? Oslovil tě Ilian Metev, protože byla jedna z postav pianistkou nebo se charakter upravil podle tebe?
Ve skutečnosti jsem profesionální pianistka, takže ve filmu žádný charakter není, to, co vidíš, jsem prostě já. Ilian od začátku hledal přirozené vystupování a vlastní osobnost. Nikdo z nás není profesionálním hercem, on pro svůj film potřeboval profesionálního hudebníka. Setkali jsme se, protože mě doporučila Simona [Genkova, pozn. autora], která hraje učitelku hudby a je mou učitelkou i doopravdy. Pohovor byl takovým setkáním, neměla jsem tušení, že se objevím ve fikčním filmu. Z jeho popisu to znělo spíše jako dokument.

Natáčení předcházela série workshopů, přiblížíš, jak probíhaly?
Workshopy probíhaly o víkendech, někdy v sobotu, někdy v neděli. Šlo o malé rodinné scény s Todorem [Todor Veltchev, představitel otce, pozn. autora] a Nikolayem [Nikolay Mashalov, představitel bratra, pozn. autora]. Museli jsme vařit nebo probírat různá témata, která nám zvlášť vybíral Ilian. Hlavním záměrem bylo, abychom se sblížili jako opravdová rodina a zvykli si na byt, v němž jsme ve filmu bydleli. A také abychom se cítili přirozeně před kamerou a nevšímali si štábu v místnosti.