pondělí 22. srpna 2016

Fetiše a motivace - Star Trek: Do neznáma (2016)

Několik krátkých poznámek k novému Star Treku. Často se může zdát, že nejvíce oslavovány bývají filmy, které se od různých norem snaží co nejvíce vzdálit. Nadšení, které ve mě Star Trek: Do neznáma vzbudil, naopak pramení z maximálního důrazu na pravidla klasického vyprávění. Nový Star Trek se zbavil velké části fixace na filmy původní. Zatímto první dva restarty stavěly na parafrázování filmů původních, hře s médiem a tak trochu fetišizovaly transtextuální motivaci, Do neznáma ořezává návaznost na dva nostalgické momenty. Ty jsou (kromě transtextuální roviny) motivovány ještě dvěma způsoby, kompozičně (zpráva smrti staršího Spocka je klíčovým momentem psychologizace toho nového, katalyzuje ji i ukončuje) a realisticky (zemřel Leonard Nimoy). U té kompoziční motivace bych chtěl chvilku zůstat. Jak jsem zmínil, Linova galaktická opera přesouvá fetišizaci z transtextuální motivace na motivaci kompoziční, tedy takovou, která je nutná pro výstavbu vyprávění. Důraz na kompoziční motivaci je v klasickém hollywoodském vyprávění poměrně častý a pomáhá sevřenosti a provázanosti díla, ale při sledování posledního Star Treku se může zdát, že je na ní kladen daleko větší důraz, než je obvyklé. A to považuji za fascinující. Jedním z největších problémů druhého filmu byl právě extrémní důraz na manipulaci s transtextuálně motivovanými prvky, navracely se staré postavy, podobné situace i rozhodnutí, J. J. Abrams film vystavěl především na obracení schémat, která si divák původních Star Treků k tomu novému přinášel. Film byl za tuto fixaci proklínán i milován. Do Neznáma se k původní sérii vrací minimálně, alespoň v explicitní rovině, čímž může vytvořit dojem, že série poprvé "stojí na vlastních nohách". Rozdíl mezi fixací na kompoziční a transtextuální motivace vidím především v jejich zdroji. Zatímco Do Temnoty parafrázoval konkrétní situace, Do neznáma se odkazuje k určitému souboru norem, který využívá ještě o něco důkladněji, nežli další letní velkofilmy. Během prvních dvanácti minut film načrtne všechny důležité vedlejší linie vyprávění a psychologicky motivované podzápletky postav. Kirk chce loď opustit, stejně tak Spock, který se rozešel s Uhurou. Je zmíněn Uhuřin náhrdelník (který je využit později ve vyprávění pro záchranou misi), Sulu má dceru (která je v závěru v ohrožení), Chekov se pouze snaží sbalit každou dívku ve filmu, několikrát je připomenut artefakt, který v příběhu nabírá na důležitosti, základna Yorktown taktéž a ještě ke všemu se odstartuje hlavní zápletka přítomností ženy, která žádá o pomoc. V průběhu projekce film pracuje velice podobně, každá drobnost, která je později ve vyprávění využita, je nejdříve letmo představena (motorka, záznam původní posádky ztroskotané lodi, ..). Vyprávění je extrémně přehledné a při zničení lodi (v první třetině) velmi rychle ustaví několik základních linií akce, které pomáhají nejen lepší orientaci na planetě, ale i podporují prakticky neomezený rozsah vyprávění, který postupně, skrze přítomné postavy, dávkuje divákovi důležité informace. Využívání těchto norem (zde tedy důsledné využití kompozičně motivovaných prvků) tak ústí v upevnění vnitřní soudržnosti filmu, nikoliv v její rozvolnění (jako důraz na transtextuálně motivované prvky v případě Do Temnoty). Odkud tedy může pramenit všeobecná spokojenost fanoušků, kteří konečně dostali nový a "soběstačný" Star Trek.

// Star Trek (2009) i Star Trek: Do Temnoty (2013) mám ze srdce rád, "negativní" poznámky ke kterémukoliv z nich jsou spíše souhrnem mediální reflexe, kterou jsem využil pro rámec, do kterého jsem nový film zasadil. Sám jsem si (trošku provinile) v té fetišizaci liboval.

Star Trek: Do neznáma (r. Justin Lin, USA, 2016)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.