středa 17. srpna 2016

Záporáci s čistým svědomím - Suicide Squad (2016)

Když se před finální konfrontací začnou nejtvrdší záporáci DCU měnit na dobrosrdečné hrdiny, něco je špatně. Jedním z největších problémů filmu je, že paradoxně vůbec nevyužívá perspektivu těch zlých. Vlastně jeho protagonisté ani moc záporáci nejsou. Je složité hledat důvod a nechci se dostávat do spekulativní roviny, takže předpokládám, že takhle je to prostě jen stravitelnější. Záporáci s čistým svědomím. Všechno špatné, co členové Suicide Squad udělali je buď motivováno transtextuálně (všichni tak nějak vědí, že byli zlí v komiksech), reklamní kampaní ("nejhorší z nejhorších") nebo jen zmíněno. Ve filmu samotném toho moc špatného neudělají, spíš jen odmlouvají a hledají vykoupení nebo lásku.

K Suicide Squad se ve světě komiksových adaptací těžko hledá alternativa. Porovnání s takovými Avengers není úplně na místě, protože Avengers jsou vyvrcholením sólovek, spojují známé postavy. Nabízí se pak srovnání s Guardians of the Galaxy, oba filmy berou skupinu (poměrně bizarních) charakterů a ty musí v rámci nového fikčního světa představit. Jenže nucená spolupráce (v tomto případě výbušnina v krku) obírá postavy o hledání společných motivací a nelze je pak představit plynule v průběhu vyprávění (jako GoG), ale musí se použít poměrně uvědomělých představovaček, tedy krátkých scén, které jednotlivé záporáky (spolu s voice-overem) ukážou. Takové uvedení postav není nijak špatný nápad, v tomto případě však problém vyvstává až z rozdělení na ty hlavní a na ty vedlejší. Ve chvíli, kdy charaktery představuje film v průběhu vyprávění a postupně se přidávají k jednomu nebo dvěma protagonistům, se poměrně snadno maskuje nedostatek jakékoliv zajímavé historie (Groot, Rocket a vlastně i Drax). S použitím představovacích segmentů se však zmíněné dělení dostává do popředí, tedy důležité postavy dostanou dlouhý flashback (Deadshot, Harley Quinn), méně důležité krátký (El Diablo, Enchantress) a nedůležité žádný nebo jen několik vteřin (Croc, Slipknot, Boomerang, Katana). U postav jsou pak vytvořeny dvě roviny motivací, které se v průběhu projekce mění. Nejprve je to nanovýbušnina v krku, což je primární důvod, proč se do akce vydají a poté motivace emocionální, která se objevuje v důležitých momentech a jen u určitých postav (tedy u těch, jejichž historii film výrazněji představí - Deadshot, Harvey, El Diablo). Výše zmíněné pro mě představuje jeden z hlavních problémů filmu. Organické rozdělení na hlavní a vedlejší postavy zde mizí a film extrémně mechanicky určuje role, čímž částečně znepříjemňuje sledování. Samotná narativní konstrukce je tak výrazně viditelná a není vykoupena ničím, co by to ospravedlnilo. Tedy ani dostatečným množstvím atrakcí. Proto si myslím, že není chyba jen na straně vyprávění. Stačí si vzpomenou například na Rychle a zběsile (5, 6 nebo 7). Asi bych nedokázal vyjmenovat ani dvě postavy, natož jejich motivace, které vedly ke spolupráci. Jenže ve chvíli, kdy film dokáže poměrně důkladně inscenovat akci, zahltit diváka atrakcemi a střídat exotické lokace, motivace postav jsou vedlejší. Jenže Suicide Squad se odehrává v šedém a prázdném městě, které je plné anonymních nepřátel a i samotnou akci pak Ayer inscenuje extrémně nezáživně.


Jak už jsem zmínil, Suicide Squad pracuje s několika kategoriemi záporáků. Oběti systému, lásky či sítě vztahů (Harley Quinn, Deadshot, El Diablo, Enchantress) a potom vedlejší figurky, jejichž příběh není prakticky ani načrtnut a slouží jako kulisa při rvačkách, povolená ztráta nebo zdroj humoru (Croc, Slipknot, Boomerang). Ayer tak vůbec nevyužívá toho, že má k dispozici jedny z nejzábavnějších záporáků celého DC univerza, nedovolí ztráty na civilistech (bojují v prázdném městě), neuposlechnutí rozkazů (jednou potrestáno, potom odpuštěno) a dokonce většinu z nich ukáže jako oběti s dobrým srdcem. Harley Quinn je pouze obětí lásky, stejně tak Deadshot, Diablo či Flag. Film do jisté míry karty otočí, zlý je systém a vláda reprezentovaná Amandou Wallerovou. Částečně to může znít jako zajímavý námět, vykreslit záporáky jako oběti a konfrontovat je s větším a institucionalizovaným zlem, žel fatálně selhává pozitivním vykreslením těch původně špatných. Nestaví tak proti sobě zlo a větší zlo, ale jednu stranu přibarví a vlastně udělá dobrou.

Dělení na různé "kategorie" záporáků tedy odpovídá klasickému dělení na hlavní a vedlejší postavy, které je (nejen) pro týmové filmy typické. Vyprávění tady pracuje poměrně tradičně, představí dvě hlavní postavy hned v úvodu těmi nejdelšími flashbacky (Harley Quinn, Deadshot) a často se k nim vrací. Film poměrně logicky sází na velká herecká jména a populární postavy. Další důležitou postavou se stává Flag, který dostane tým na starost, Amanda Wallerová funguje pouze jako zprostředkovatel informací. Divák je v úvodu svědkem prezentace vybraných vězňů a je s nimi Wallerovou seznamován. Co je v první polovině velmi výrazné je pak hlavní jednotící téma celého filmu. Ačkoliv se zdá, že film o záporácích by měl být zlý a nekompromisní, opak je pravdou a hlavním tématem je paradoxně láska. Mezi důležitými postavami jsou tak vytvářeny vazby: Joker-Harley, Flag-Enchantress, El Diablo-rodina, Deadshot-dcera. Vedlejší postavy pak musí spoléhat na kratší a jasnější charakterizace, Croc je odlišný už od pohledu, Boomerang je ten vtipný, Katana má masku a ... katanu, Slipknot je ten nedůležitý, který může umřít brzo a potvrdit tak nadvládu vojáků nad týmem záporáků. Výš jsem zmiňoval dva druhy motivací, tu nucenou (výbušniny) a tu vlastní (láska). Právě síť vztahů hraje hlavní roli při výměně zmíněných dvou typů motivací. Množství různých vztahů v různých rovinách důležitosti je dost možná to jediné opravdu zajímavé na celém filmu.


Ayer také zmiňoval, že konečně uvidíme Batmana z perspektivy těch zlých, jako postrach a "něco jako záporáka". To se také nestane. Batman se objeví a za pár vteřin mizí. Ano, když přijde na práci s rozsahem vědění, perspektiva se otáčí, nejdříve sledujeme Deadshota/Harley a najednou se objeví Batman, divák tedy nesleduje jeho přípravu a neví, kdy dorazí (jako když sleduje film s Batmanem). Jenže nejde o žádný postrach, ve dvou jednoduše natočených scénách postavy prostě chytí. Na mysl přichází Batmanovo představení z Batman v Superman, kdy je divák seznámen s netopýřím hrdinou skrze dva policisty, kteří prohledávají dům. Ve chvíli kdy je rozsah vědění limitován policisty a styl se snaží vzbuzovat napětí, tlumí světlo a využívá pohyblivého rámování, představuje Batman daleko větší hrozbu než v celém Suicide Squad. Další problém s Batmanem je ten, že je vlastně větším "záporákem" než celá týmovka. Poté, co v BvS s klidným svědomím zabíjí zločince a láme končetiny, tahle parta obětí vypadá jako slabší odvar.

Extrémně otravný je také soundtrack. Chápu, že si lze vzpomenout na Guardians of the Galaxy, kteří byli přeplnění nostalgickými písničkami na první dobrou, ale v tomto připodobnění je problém. Strážci totiž nostalgické bažení po dobách minulých tematizovali skrze hlavní postavu, její únos ze Země a walkman jako vzpomínku na matku. Soundtrack tak měl smysl. Suicide Squad na druhou stranu představuje pokus o nacpání co největšího počtu písniček do co největšího počtu scén a to i za cenu toho, že to vlastně už ani není zábavné. Rozhodně ne v kadenci, ve které se songy objevují. Je super mít ve filmu Ricka Rosse, Kanye Westa, White Stripes nebo Queen, jen je trochu víc super vědět, jak je použít. Ve chvíli, kdy by všechny postavy byly diametrálně odlišné, vyšinuté a struktura filmu nějakým způsobem tuto schizofrenii tematizovala, šílený soundtrack by zde měl své místo, to se ale neděje. Takže i takové finále Hardcore Henryho za zvuků Don't Stop Me Now se vedle toho zdá jako naprosto logický krok.


Joker byl součástí reklamní kampaně od samého začátku, dokonce byl dost možná tím prvním promem, které se dostalo na veřejnost. Byl důležitou součástí každého traileru, plakátu nebo rozhovoru. Šlo o představení extrémně důležitého záporáka v úplně novém a provázaném fikčním světě. O to je zarážející, že ve filmu prakticky není. Z marketingového hlediska jde o logický krok, je nutné lidi dostat do kina a k tomu je výrazná a slavná postava dobrá. Jenže je o něco méně chytré takto důležitou postavu představit pouze jako součást vedlejší a romantické linky Harley Quinn. A ještě o něco méně chytré je tuto postavu uvést tak výrazným hereckým projevem. Nemluvím teď o tom, jak moc otravný Letův Joker byl, ale o tom, že ve filmu už žádný takto výrazný herecký projev nenajdeme (ani charismatického Willa Smithe). Dochází tak k něčemu paradoxnímu. Ačkoliv je Joker odsunut vyprávěním na druhou kolej a funguje (pouze) jako součást zrodu Harley Quinn a když už se objeví má minimální vliv na vývoj vyprávění nebo slouží pouze k pozdržení vývoje, ale svým excentrickým a výrazným hereckým projevem tak trochu krade pozornost ostatním (často až anonymním) hrdinům.

Na druhou stranu zatím každý filmový Joker perfektně seděl do fikčního světa, který daná adaptace vytvářela. Suicide Squad je zmatený, nedůsledně motivovaný, nevyrovnaný a místy neví, kdy přestat. Letův Joker do něj vlastně skvěle sedí.

Suicide Squad (r. David Ayer, USA, 2016)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.