pondělí 10. července 2017

Odměřený Columbus za sklem - Poslední tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Poslední dny KVIFF jsou vždycky únavné, podle toho také vypadá seznam filmů, které jsem viděl. Původní plán trochu zvolnil a někdy jsem se spokojil i s nižším počtem projekcí. Novináři už pomalu odjíždí, návštěvníci unaveně postávají ve stále kratších frontách. Na filmy se už nikomu nechce a na závěrečný večer se těší jen módní policie. A vlastně Mirka Spáčilová, snad už bez sekery. Přesto se našlo několik filmů, o kterých bych chtěl mluvit. 

Poměrně dost negativních reakcí si odnesl Austerlitz (r. Sergej Loznica), jde o devadesátiminutový dokument z koncentračního tábora. Loznica tam postavil kamery a snímal návštěvníky. Celou dobu tak pozorujeme skupinky turistů, kteří táborem prochází, občas se nasvačí nebo vyfotí. Několikrát za festival jsem zaslechl, že jde o "líný" film. Loznica někam postaví kameru a bez jakéhokoliv autorského komentáře ji nechá běžet, diváci v sále to potom vzdají po zhruba dvaceti minutách. Jenže Loznicům film tak úplně bez autorského komentáře není.


Nemyslím si, že by Austerlitz potřeboval jakákoliv další vysvětlení nad rámec obrazů. Ty jako komentář fungují samy o sobě. Pokud koncentrační tábor navštívíme nebo vidíme v reportáži, nepřijdou nám turisté jako něco zvláštního. Jenže ve chvíli, kdy jsou takové obrazy na plátně v dlouhých a specificky komponovaných záběrech, začneme je vnímat jinak. Loznica je samozřejmě snímá a střihá tak, aby dojem kritického komentáře vytvářely. Záběry jsou statické a poměrně dlouhé, díky tomu si divák může začít všímat drobností. Oblečení, pohybů i gest. Selfie u brány tábora či pózování u mučíčích sloupů. Proudy turistů se valí místy, která byla kdysi cestou smrti. Mladý muž svačí několik metrů od kremačních pecí a ve hlídkovací zápasí matka s džusíkem pro dceru. Obrazy získávají významovou rovinu, kritický komentář, který je zakotvený v rétorické dokumentární formě. Tedy v situacích, které se skutečně dějí, ale jsou záměrně (autorským zásahem) sestříhány do konkrétní podoby. 



Austerlitz (r. Sergej Loznica)

Takové obrazy nás upozorňují na důležitou věc, hrůza holocaustu je pryč. Sám Loznica vyjadřuje znepokojení a obavu nad tím, že zapomínáme, co se na takových místech dělo. A jeho film tento problém skvěle reflektuje. Koncentrační tábory se proměnily v atrakce, výletní místa, která slouží jako pozadí pro fotografie a zážitky z dovolené. Nejdříve se podíváme do Buchenwaldu, potom pojedeme na vánoční trhy v Norimberku.


Austerlitz je zajímavý a chytrý film, který trošku doplácí na svou nepřístupnost a dojem autorské "lenosti". Ale také tendenčnosti, s níž byly konkrétní záběry použity. Je tedy nutné mít neustále na paměti, že jde o výběr zlomku návštěvníků, kteří se tematicky hodili. Zároveň však upozorňuje na aktuální problém s vnímáním skoro "zapomenuté" historie. Její transformaci v atrakci doprovázenou apatií. Co vypovídá víc o problematickém vztahu mezi jednadvacátým stoletím a historií, než selfie u kremační pece?


Zajímavým zážitkem byl Columbus. Film, u něhož dosud nevím, jestli se mi vlastně líbil. Příběh dvojice, kterou svede dohromady architektura a problémy s rodiči, natočil debutující Kogonada. Ten dosud pracoval jako kritik a tvůrce video-esejů. Právě rovina jeho předešlé práce bývá vyzdvihována jako hlavní důvod jeho stylistické obratnosti. Columbus je totiž krásně vypadající film. Každá kompozice je dokonale promyšlená, každý další záběr zdůrazňuje dokonalou symetrii tvarů i barev. Všechny objekty před kamerou jsou přesně seskládány, aby tvořily vizuální vzorce. Postavy jsou snímány z mnoha různých pozic, často skrze odlesky skla či rám dveří. Protože oba hrdiny spojuje architektura, celé stavby, jednotlivé stěny i nábytek vytváří vysoce estetické obrazy. Americké město Columbus je totiž, jak tvrdí Jin (John Cho), mekkou architektury. Film jako by chtěl být o nádherné architektuře, nejen budov, ale i záběrů. Spojování čistých vertikálních a horizontálních linií, jemné pohyby na vodní hladině i dokonale srovnané barevné hrnečky.

Kogonada svým citem pro přesnost a čistotu stylu udivuje. Ale také trochu obtěžuje. Ona chirurgická přesnost kompozic totiž působí jako montáž "to nejlepší z filmů skvělých režisérů". Při sledování jsem si vzpomněl na jeho krátké video s názvem Ozu // Passageways, které je sice krásné, ale nic moc divákům neřekne. Jako by Kogonada identifikoval něco zajímavého v autorově tvorbě, ale nikam dál problém nerozváděl. Jen upozornil. Tak působí i Columbus. Způsob snímání je na jedné straně reflexí tematické roviny - geometricky přesná modernistická architektura (vyvážené kompozice plné vizuálních vzorců) a nefunkční vztahy (izolování postav v rámu, oddělování postav prostředím). Na straně druhé však působí jako důsledné opisování od obratnějších tvůrců. Stylistické postupy vystupují do popředí prakticky neustále, takový okázalý přístup se stane v průběhu projekce až iritujícím. 

Columbus (r. Kogonada)

Hrdinové se také objevují v příběhu, který se vzpírá konvencím těch romantických, ale nejde o nic obzvlášť zajímavého. K romantickému vzplanutí dochází na úplně odlišných úrovních, než čekáme, a vztah protagonistů nedochází očekávaného konce. Město Columbus pak vytváří kulisu, do níž je vztah zasazen. Film tak není dramatem o ztrátě rodiče, ani romantickou poctou milovanému městu. Má trochu blíž k nevyrovnaným povídkovým filmům jako Paříži, miluji tě nebo New Yorku, miluji tě! Komplexnějším portrétům města je pak na míle vzdálen, protože Columbus působí prázdně. Bez duše. Jako sled promyšlených estetických obrázků, jako prohlídka s přehnaně formálním průvodcem, který nám nedovolí nahlédnout pod povrch. Tam, kde opravdová láska k místu vzniká. Chirurgicky přesné kompozice jsou sice krásné, ale duch místa stále uniká. Nepřiblíží se způsobu, jakým pracoval například necelých deset let starý Vrabčák (r. Johnnie To, Hongkong) nebo Láska na dva prásky (r. Ho-Cheung Pang, Hongkong), z nichž láska k Hongkongu sálá dodnes. A není to abstraktním "pocitem", jen chytře uchopeným příběhem, který nelze vyprávět nikde jinde. 

V jeden moment Jin dívce poradí, aby o architektuře nemluvila formálně, zní prý jako průvodce. Svou oblíbenou stavbu by neměla popisovat skrze fakta, ale skrze to, co cítí. Jako diváci slyšíme celý její výklad a kontextualizaci, když se ale přesune k tomu, proč budovu miluje, střih nás přenese za okno. O jejích citech ke stavbě už neslyšíme nic. Vidíme ji pouze zuřivě gestikulovat. Kogonada tímto, trochu banálním, gestem ukazuje důležitou věc. Emocionální prožitky, které nám poskytuje umění, nemůžeme jednoduše přenést na ostatní. A občas ani vysvětlit tak, aby dávaly smysl. Je to trochu líný postup, spousty filmařů totiž pro vysvětlení takových věcí filmového jazyka už využili. A je příhodné, že trochu líný jsem i já, protože se mi nechce nikterak racionalizovat a formulovat důvod, proč na mě Columbus ve výsledku působil pozitivně.

Právě skončil devátý den 52. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jsem sice nadšený, ale unavený. Proto bych důvod své náklonosti k filmu, který bych vlastně ani neměl mít rád, nehledal. A stejně tak, jako Kogonada, ho nechám "za sklem".


Viděl jsem

Drobné si nechte (r. Rachel Israel, USA)
Odnikud (r. Fatih Akin, Německo/Francie)
Columbus (r. Kogonada, USA)
Sad granátovníků (r. Ilgar Najaf, Ázerbájdžán)
Osvoboď nás (r. Federica Di Giacomo, Itálie/Francie)
Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku (r. Alexandr Chant, Rusko)
Den poté (r. Sang-soo Hong, Jižní Korea)
Austerlitz (r. Sergej Loznica, Německo)
Továrna na nic (r. Pedro Pinho, Portugalsko)
_

Shrnutí


Velkou nevýhodou mého přístupu je, že se nemohu dostatečně vyjadřovat ke složení soutěžních ani jiných sekcí, protože jsem žádnou neviděl kompletní. Ale mé reporty jsou vždy spíše vypíchnutím konkrétních zážitků, nežli kritikou dramaturgické struktury. Především jde o doporučení. A to často i u filmů, které se mi nelíbí, ale přijdou mi zajímavé. Jde o filmy, které má smysl vychytat na jiných festivalech, přehlídkách, streamovacích službách či v distribuci.


Takže jen ve zkratce. Z dvanácti filmů v Hlavní soutěži jsem viděl šest. Za nejsilnější považuji Chlapi nepláčou, poplácání po zádech si zaslouží Křižáček, překvapivě dojemné bylo i rumunské Breaking News (r. Iulia Rugină). Udělení ceny pro Křižáčka vítám, vnímám ji i jako závazek a snahu postrčit Kadrnku kupředu. Hlavní program - mimo soutěž nabídl filmy čtyři, viděl jsem tři a nejvíce podmanivým byl temný Listopad. K filmu Juze jsem se vyjadřoval v minulém reportu a V pohodě (r. Jun Geng) bylo zklamáním. A nejzajímavějším zástupcem soutěže Na východ od Západu byla pravděpodobně bizarní road movie Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku (r. Alexandr Chant, Rusko). Ta vypadá, jako by ji režíroval člověk, který dokonale zná internetové memy spojené s Ruskem. Vodka, hardbass, Adidas, Counter Strike i slunečnicová semínka. Za pozornost ale stojí i gruzijské drama Dede (r. Mariam Khatchvani). 


To nejlepší

Listopad (r. Rainer Sarnet, Estonsko/Nizozemsko/Polsko)
Chlapi nepláčou (r. Alen Drljevic, Bosna a Hercegovina/Slovinsko/Chorvatsko/Německo)
somniloquies (r. Verena Paravel, Lucien Castaing-Taylor, USA/Francie)
Dobrý časy (r. Ben Safdie, Joshua Safdie, USA)
Odnikud (r. Fatih Akin, Německo/Francie)
Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku (r. Alexandr Chant, Rusko)

Dobré neminout

Janička (r. Bruno Dumont, Francie)
Přízrak (r. David Lowery, USA)
Příběh jednoho života (r. Stéphane Brizé, Francie/Belgie)
Western (r. Valeska Grisebach, Německo/Bulharsko/Rakousko)
Breaking News (r. Iulia Rugină, Rumunsko)
Křižáček (r. Václav Kadrnka, Česko)
Dede (r. Mariam Khatchvani, Gruzie/Katar/Irsko/Nizozemsko/Chorvatsko)
Továrna na nic (r. Pedro Pinho, Portugalsko)

Také mi několik filmů uteklo, některé jsem nestihl, jiné vynechal záměrně. Divý kraj (r. Amat Escalante) jsem měl původně v plánu, ale v souvislosti s ním padalo často jméno Andrzej Żuławski, takže má pozornost ho opustila. Záměrně jsem vynechal i kontroverzní Svět podle Daliborka (r. Vít Klusák), Pěkně blbě (r. Michael Showalter) a Druhou stranu naděje (r. Aki Kaurismäki), protože zanedlouho vstoupí do distribuce. Bohužel jsem nestihl Ptáci zpívaji v Kigali (r. Joanna Kos a Krzysztof Krauze), dokumentární film Bez názvu (r. Michael Glawogger, Monika Willi) a experimentální esej Spira mirabilis (r. Massimo D'Anolfi, Martina Parenti). Takže (naivně) doufám, že je v příštích měsících najdu na streamovacích službách či menších přehlídkách.  



Tak zase příští rok.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.