pondělí 3. července 2017

Utopený Plavčík a příliš dlouhá reklama na bauMax - První tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Na letošní Vary jsem dorazil s poměrně pevným plánem, který se (jako vždy) začal poměrně brzy rozpadat. Chtěl jsem vychytat současné asijské filmy, oblíbenou sekci Imagina, důležitá a oceňovaná díla z jiných festivalů a také se trochu přiblížit k hlavním soutěžním sekcím. Nutno dodat, že jsem často vynechával filmy, které se objeví v naší distribuci. Dobrou zprávou je, že obvyklou porci "divných" filmů jsem stihl vychytat hned v rozjezdu. Takže jsem jim mohl věnovat maximální pozornost a vyhnout se tak stavům únavy, které dělají divné filmy ještě divnější. Zatím největší porci romantiky přinesl Listopad (r. Rainer Sarnet), který v nádherných černobílých kompozicích oživil groteskní svět plný folklórních motivů. Objeví se vlkodlaci, upisování duší i konzumace koláče z exkrementů. Láska nikdy nebyla tak chutná. Deathmetalová Janička (r. Bruno Dumont) zase obnažila muzikálová čísla až na kost. Dumont natočil "blbý" muzikál, který během prvních čtyřiceti minut vyhnal ze sálu polovinu diváků. Janička je ve své prostoduchosti sice trochu únavná, ale zábavně zesměšňuje přepjaté muzikálové výstupy. Navíc headbanging jeptišek následovaný komplikovanými dialogy osmiletých holčiček, to můžu vždycky.

Janička (r. Bruno Dumont, Francie)


Velkým zklamáním pak byl Plavčík (r. Hirobumi Watanabe). Hned v první scéně vyklízí mladý Jusuke asi čtyřicet skříněk, v jednom dlouhém statickém záběru. Geometricky přesná kompozice je doplňována jeho mechanickým a rytmickým pohybem. Následuje ještě delší záběr, kamera tentokrát protagonistu sleduje, když prochází bazénem a kontroluje kotelnu. Statický záběr se liší od pohyblivého i v práci se světlem. Když Jusuke prochází kotelnou, u každé zastávky je osvětlován jinak. Jednou stojí čelem a je osvětlen přímo, jednou zády a poté znovu čelem, jen s obličejem ve stínu. V dalším záběru pak nehybně stojí a dohlíží na plavce, ti dominují rámu svými synchronizovanými pohyby, protagonista je pouze nehybně pozoruje. Tyto záběry/činnost se ve většině dalších dnů opakují, ale vždy s lehkou variací. Někdy se hrdina zastaví pár kroků blíže teploměru, někdy si jeho kolegové povídají o děvčatech, jindy o jídle. Nejlépe to ilustruje návštěva kina. Pokaždé, když se tam objeví, něco se změní. Jednou čeká sám, podruhé se spícím mužem, potřetí s postarším párem, počtvrté pak znovu sám. Kamera stojí stále na stejném místě, mění se pouze osazení mizanscény. Watanabe vytváří vizuálně podmanivý systém plný drobných variací. 


Opakují se i další situace. Kdykoliv má Jusuke možnost, poslouchá nové zprávy o činnosti Islámského státu. Z počátku to vypadá neškodně (poslech zpráv při jízdě autem), opakováním se však rutina mění v posedlost (pouze zprávy o IS, kdykoliv je to možné). Podobně se mění vyznění jeho návštěv kina. Když poprvé sleduje válečný film se zaujetím, nejde o nic zvláštního. Jenže Jusuke sleduje pouze extrémně hlasité a násilné filmy. A na jeho tváři se pomalu objevuje drobný úsměv. Jde o fascinující a nenápadný způsob, jak upozornit na problém. Jednotlivost působí klidně, ale opakování takových situací začne vzbuzovat neklid. Jako by film jemně diagnostikoval problém pod povrchem.

J
ak píše festivalový katalog, Plavčík je geometricky přesný film, promyšlený do nejmenšího detailu. Jenže v průběhu projekce selhává právě v tom, jak vykonstruovaně působí. Směřuje k plánovanému vyvrcholení bez sebemenšího zaváhání. V první hodině je sice radost sledovat, jak parametricky Watanabe pracuje, to se ale změní ve chvíli, kdy začne některé motivy stupňovat.


Plavčík (r. Hirobumi Watanabe, Japonsko)

V první hodině jsou jeho hlavní zbraní náznaky. Pomalu budují napětí a vedou diváka k tomu, že Jusuke má (či chce mít) s IS něco společného, ačkoliv to není nikým verbalizováno či explicitně zobrazeno. To se po první polovině změní, film kompletně převrátí své výrazové prostředky a začne být doslovný. Precizně komponované záběry začnou být narušovány, rutina je rozbita. Dosud šeptající film začne na diváka křičet, tiché náznaky se mění ve velká gesta. Nejprve v průběhu běžných momentů slyšíme hrozivou a nepříjemně hlasitou hudbu s ruchy. Objevují se záběry, v nichž Jusuke cvičí s nožem nebo hlasitě křičí. Vše je podtrženo zbytečně doslovnou a banální montáží. Ta, skrze prolínačky, spojuje Japonce (záběry na přeplněné koupaliště), přemnožené ryby (pasivně unášené proudem) a válečné peklo. Závěrečná třetina sice vytváří intenzivní opozici přecházejícím minutám, ale zároveň zvýrazňuje diametrální rozdíl mezi dvěma způsoby vyjadřování, který ji škodí. Je tedy pochopitelné kam  film směřuje, ale přesně proto působí tak vykonstruovaně a lacině. Ve většině projekce totiž zvládá budovat mrazivé situace bez pomoci nepříjemně hlasité hudby a laciných prolínaček. Obzvlášť v úplném závěru, kdy hrdina mlčky odchází doprostřed průvodu s batohem na zádech. S batohem, který na sobě nikdy předtím neměl a nikdo neví, co v něm je. 

Také nemám tušení, kdo dělal české titulky, ale chtěl bych poděkovat za několik low key vtipů. Jednou jsem zaregistroval krásné "sorry jako" a Dragon Ball byl přeložen jako Dračí koule. Předpokládám, že jen proto, aby se mohla objevit věta "Jako malí jsme žrali Dračí koule". 

Jedním z těch únavnějších zážitků byla i Hora (r. Amir Naderi). Naderi sice umí vytvořit krásné a monumentální celky, ale to je tak všechno. Dokonale chápe, jak natočit schematický film o lidech, kteří trpí. Hodně špíny, slin, delší záběry, časté opakování ubíjející práce a spousta neštěstí. I ve svých devadesáti minutách se film zdál nekonečně dlouhý. Snímání obrovské hory sice dalo vzpomenout na čínský dokument Behemoth (r. Zhao Liang), ale tam veškerá podobnost s touto filmovou bestií končí. Naderi totiž necítí sebemenší ambici vystoupit z toho, co se čeká od festivalového filmu o utrpení. Čtyřicet minut mlácení kladivem nepřipomene klasiky slow-cinema, ale spíše hodně úmornou reklamu na bauMax. 


Viděl jsem
Plavčík (r. Hirobumi Watanabe, Japonsko)
Kentaur (r. Aktan Arym Kubat, Kyrgyzstán/Francie/Německo/Nizozemsko/Japonsko)
Listopad (r. Rainer Sarnet, Estonsko/Nizozemsko/Polsko)
Případ Nile Hilton (r. Tarik Saleh, Švédsko/Německo/Dánsko)
Dede (r. Mariam Khatchvani, Gruzie/Katar/Irsko/Nizozemsko/Chorvatsko)
Janička (r. Bruno Dumont, Francie)
Arytmie (r. Boris Chlebnikov, Rusko/Finsko/Německo)
Hora (r. Amir Naderi, Itálie/Francie)
Přízrak (r. David Lowery, USA)
Příběh jednoho života (r. Stéphane Brizé, Francie/Belgie)
Chibula (r. Georgij Ovašvili, Gruzie/Německo/Francie)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.