čtvrtek 10. srpna 2017

Podmanivý debakl - Rich Girl a Fishy Stones (1985)

V jihoafrické kinematografii byly snímky s finanční podporou vlády označovány jako A-scheme. Šlo o hlavní mainstreamový cyklus pro bílé diváky. B-scheme pak označuje pozdější snímky, které vyplňovaly mezeru na trhu v letech 1972 až 1990. Levné filmy pro černošské obyvatelstvo, nejčastěji v jazyce zulu. Ty využívaly populární hollywoodská žánrová schémata, jen s daleko nižšími rozpočty i tvůrčími schopnostmi. Díky tomu vytvářely značně nevšední divácké zážitky. Nejznámějším autorem byl pravděpodobně Tonie van der Merwe, jehož filmy se po mnoho let těšily obrovské popularitě. Postupně se tak stal nejvýraznější tváří B-scheme. Cyklu více než tisíce filmů, na něž se prakticky zapomnělo.

Věnovat se budu filmům Rich Girl a Fishy Stones. Hned na úvod se přiznám, že nevím, do jaké míry jsou pro B-scheme typické. Mou ambicí totiž nebude vytvořit náčrt poetiky cyklu, ale popsat dva příklady z patnácti set. Oba považuji za fascinující úkazy a nespokojím se s prostým označením "guilty pleasure". Zároveň jsou oba filmy poměrně důležité, protože je společnost Gravel Road Distribution Group vybrala k digitalizaci. Zařadily se tak do úzkého výběru filmů, které divize Retro Afrika Bioscope distribuuje do celého světa.

Rich Girl je tradičním příběhem bodyguarda, který se zamiluje do své bohaté chráněnkyně. Fishy Stones zase představují parafrázi na heist filmy o souboji dvou skupin zločinců. Oba snímky v současnosti vyznívají trochu komicky, především pro tvůrčí neobratnost se stávají pouze jakousi bizarní atrakcí. Takovou pověst už nelze setřást, pevně se stává jejich součástí. Podobně jako Plán 9 (r. Edward D. Wood Jr.) nebo The Room (r. Tommy Wiseau), i zde potěšení ze sledování často vyvěrá z tvůrčí neschopnosti. V horším případě bývají "odhozeny" jako amatérské, nefunkční a proto nezajímavé filmy. V krátkém textu se zaměřím na jejich práci s vyprávěním a stylistickými postupy. Položím si jednoduchou otázku, proč nefungují? Kvůli čemu působí tak zvláštně zábavně? 

Je důležité mít na paměti, že autor byl především pragmatik. Tonie van der Merwe nebyl filmař nebo umělec, byl to podnikatel. A podle dochovaných rozhovorů nebylo složité tvorbou B-scheme filmů zbohatnout. Na první pohled by se mohlo zdát, že tím lze vysvětlit, proč snímky vlastně nefungují. Protože měly vydělávat. Jenže podnikatelský zájem sice determinuje vznik filmu, ale rozhodně nevylučuje umělecké ambice. Tonie van der Merwe měl filmy rád, natočil jich čtyři stovky a na jejich tvorbě se podíleli i amatérští nadšenci. Zároveň poskytují estetický zážitek a jsou pevnou součástí jihoafrické kultury. Kdybychom takové množství jednotlivostí zjednodušili na pouhý nástroj k vydělávání peněz, nebylo by to funkční. Ani fér.

Postup při konstrukci takových filmů byl jednoduchý – vybrat černošské herce, zasadit je do nějakého populárního žánru (film o pomstě, western, heist) a spoustou dramatických nájezdů z nich udělat nekompromisní drsňáky. Jak se pak projevuje to, že van der Merwe byl podnikatel na prvním místě, vypravěč na místě druhém? Jeho tvůrčí neobratnost je viditelná hlavně v důležitých narativních zlomech, k nimž obyčejně dochází skrze postupné dávkování stop. Začnu u prapodivně romantické Rich Girl. Je totiž hrozně zajímavé, jakým způsobem van der Merwe uchopil takto prostý příběh. Zhruba v polovině filmu si hlavní hrdina vyzná lásku se svou chráněnkou, podle divácké znalosti podobných filmů lze takový vývoj očekávat, jenže první polovina Rich Girl k němu vůbec nevede. Vývoj je tak motivovaný transtextuálně, nikoliv však kompozičněPostavy spolu sice tráví čas, ale van der Merwe neumí pracovat s náznaky. A už vůbec neví, jak vést diváckou pozornost. Hrdinové nejdříve mluví o umění a sportu, aby se na sebe bez varování vrhli.

Jde o romantickou linku očesanou o jakýkoliv vývoj. Dosud racionální bodyguard se změní v iracionálního milence. Někde v první polovině filmu musela proběhnout výměna profesního zájmu za osobní, jenže tvůrci postrádají schopnost (či ambici) ji ukázat. Najednou dochází k iracionální a nemotivované erupci emocí.

Ona neschopnost (či prostě nechuť) komplexnějšího vedení divácké pozornosti provází celý film. Rich Girl je totiž plná naprosto základních postupů a jakýmkoliv jejich deviacím se vyhýbá. Základními postupy nemyslím klasické vedení pozornosti, ale opravdu elementární filmařské (a dávno překonané) techniky. Prakticky neustále hraje dramatická hudba, ta dokresluje auru nezničitelného hrdiny, který je za každé situace „cool“. Prostor je konstruován kombinací dvou velikostí rámu – první části konverzace jsou snímány delšími záběry v americkém plánu, po několika minutách se střihne na polodetaily tváří. Asi aby rozhovor nepůsobil tak strnule. Pokud si postava všimne něčeho důležitého (například zbraně) je postup podobný. Rychlý zoom na objekt zájmu následovaný zoomem na oči postavy.

Rich Girl (1985)

Auru geniálně nefunkčního filmu dokreslují ještě dva aspekty – závěrečná přestřelka a nejistí herci. Herci jsou v první řadě amatéři, jistá omezenost projevu je tak logická. Avšak divák je občas svědkem pohledů do kamery, které kontrolují „jestli už můžu přestat hrát“. A závěrečná akční přestřelka je také fascinující. Jeden muž stojí za stromem, druhý za rohem budovy. První vystřelí, druhý se ukryje, druhý vystřelí, první se ukryje. To vše zpomalené a za doprovodu dramatické hudby. Tři minuty bez snahy jakkoliv rytmizovat akci.

Další film z tohoto cyklu, Fishy Stones, už pracuje s komplikovanější zápletkou, ale zároveň vytváří dokonalý příklad toho, jak strnulý a zoufale statický může filmový styl být. Hned v úvodu přichází automobilová honička – dva bankovní lupiči ujíždí před policejním autem. Sekvence má pět minut, patnáct vteřin, dvě auta a minimum smyslu pro rytmus. Při akčních scénách je důležité pracovat s rytmickými vztahy mezi záběry, pravidelně střihat a měnit jejich délku, aby se budovalo napětí. Avšak v pěti minutách automobilové honičky je průměrná délka záběru poměrně vysoká - lehce přes osm vteřin. Nejkratší záběr má vteřinu (lupiči odhazují diamanty), nejdelší čtyřicet čtyři vteřin (statický záběr do kabiny auta lupičů). Honička probíhá formou záběru (auto lupičů) a protizáběru (pronásledující auto policistů) s občasnými prostřihy (dvakrát hlediskové záběry, pětkrát je kamera umístěna vedle kola jednoho z aut). Tento mechanický postup se neustále opakuje a tempo je rozrušováno i několika (na akční sekvenci) dlouhými záběry – dvacet až čtyřicet vteřin dlouhé konverzace lupičů, zatímco v pozadí zní sirény. Rytmizace neexistuje, žádné postupné zkracování délky záběru, žádné prostřihy na řadící páku nebo obličeje hrdinů. Geniální ukázka prkenné akční sekvence, která je pro svou neobratnost zábavná.

Fishy Stones také obsahují útěk z vězení, které hlídá jediný strážný. A nejsou v něm žádní další vězni. Protagonisté každý motiv několikrát verbalizují, aby divákům nic neuniklo. Samotné scény jsou vystavěny naprosto bizarním způsobem, často se v nich neděje nic důležitého, ale hrdinové stále něco říkají. Některé momenty směřují až k nonsensové komice, protagonisté se s vážným výrazem dohadují o svém plánu, okřikují se, nadávají si. Najednou divák zjistí, že už čtyři minuty sleduje naprosto nelogicky dlouhý záběr dvou mužů schovaných za křovím, kteří se hádají, jestli je druhý gang slyší.

Podobně jako iracionální romance a strnulá závěrečná konfrontace v Rich Girl, představují Fishy Stones extrémně neohrabaný filmový systém, který se ve své neobratnosti stává zábavným. Vše dokonale shrnuje záběr na obličej hlavního hrdiny, v jehož brýlích lze vidět nohy a stíny celého štábu.

Fishy Stones (1985)

Filmy také vytváří iluzivní a bezpečnou realitu, bez bílých lidí v centru. Bez utlačování a represivních opatření. Realitu, v níž není rasa překážkou. Rasa v ní totiž neexistuje. Avšak tato realita samozřejmě vytváří prostor pro ještě výraznější exploataci rasy, protože je pevně kontrolována bílým režisérem a jeho touhou po vyplnění prázdného místa na trhu. Jde vlastně o dokonalý systém kontroly.

Rich Girl a Fishy Stones jsou součástí korpusu filmů, které vytvářely útočiště utlačované skupině. Podle některých rozhovorů je zřejmé, že dovolovaly černošskému obyvatelstvu přístup k hrdinům, k nimž mohou vzhlížet. K hrdinům, kteří byli pod dohledem velkého bílého muže, ale do té doby ve filmu absentovali. Jde o lokální kulty a jejich podivně umělá konstrukce umí být i zábavná. Díky Gravel Road Distribution Group za digitalizaci takových pokladů.

Rich Girl (r. Tonie van der Merwe, Jihoafrická republika, 1985)
Fishy Stones (r. Tonie van der Merwe, Jihoafrická republika, 1985)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.