neděle 21. ledna 2018

Mrtví už zase chodí po Zemi - Den mrtvých (1985) a Day of the Dead: Bloodline (2018)


Nedávno jsem vytáhl zaprášené DVD kultovního Dne mrtvých George A. Romera, které jsem si před mnoha lety koupil v záchvatu zombie horečky. Vzpomínám si, že jsem se dva měsíce díval jen na filmy, v nichž mrtví požírali živé, nic jiného neexistovalo. A Romero tuto krátkou éru lemoval. Jeho filmy jsem ale nechtěl sledovat pravidelně, měl jsem totiž strach, že je s každým dalším shlédnutím "vytěžím" a přestanou fungovat. Takže jsem se od nich na spoustu let vzdálil. A právě nedávno jsem se, po asi osmi letech, odhodlal Den mrtvých znovu zapnout. Nakonec nešlo jen o nostalgické vzpomínání, s údivem jsem zjistil, že ten film pořád funguje. A shodou okolností se na streamovacích službách objevil jeho remake, Day of the Dead: Bloodline. Zombie filmy bývají rozkročené do mnoha směrů, to dokázal Danny Boyle s 28 dny poté, série Návrat oživlých mrtvol nebo novější Světová válka Z. Ale pravidelně se navrací potřeba navázat na některé z těch šesti milníků, které Romero natočil. Ta však ztroskotává na tom, že Romero sice byl otcem zombie hororů, ale často diváky stimuloval naprosto odlišnými způsoby. Proto mi přišlo zajímavé porovnat, jak se liší nový Day of the Dead od původního Dne mrtvýchNejsem ale zastáncem úzkostlivého pečování o originál, ale takové srovnání nám může osvětlit, proč je vlastně tak složité natočit obstojný remake jakéhokoliv z Romerových filmů.

Den mrtvých natočil už zkušený George A. Romero v roce 1985 a zůstává pozapomenutou součástí jeho první trilogie "of the Dead", do níž patří legendární Úsvit mrtvýchNoc oživlých mrtvol. Day of the Dead: Bloodline pak natočil Španěl Hèctor Hernández Vicens, který za sebou má převážně menší projekty jako The Corpse of Anna Fritz. Do mezinárodní distribuce se dostal letos v lednu. Starší vznikl s rozpočtem ve výši tří a půl milionu dolarů a provází ho oblíbená historka o komparzistech, kteří dostávali jeden dolar, kopii novin a čepici s nápisem "I Played A Zombie In 'Day of the Dead'". Zároveň šlo o tvůrčí kompromis, Romero chtěl velkolepé finále, ale z jeho plánů sešlo. Celý film tak natočil levně a původně plánované zakončení odsunul (nakonec jím byla nádherně hnijící Země mrtvých). Hèctor Hernández Vicens měl k dispozici rozpočet ve výši osmi milionů dolarů, což je stále poměrně malá částka. Avšak i s nízkými finančními prostředky lze natočit solidní žánrový film, příklady budiž [REC] (pod dva miliony eur), [Rec]² (pod šest milionů dolarů) či The Horde (dva miliony dolarů). Jejich startovní pozice ale rozhodně nebyly stejné. Romero za sebou měl studium na Carnegie Mellon University i natáčení amatérských filmů v dětství. Do roku 1985 už natočil čtyři snímky, z nichž se dva staly kulty. Do svých filmů rád dostával množství významů, skrze něž se vymezoval vůči různým aspektům společnosti. Často potměšile. S ironickou distancí. Nebránil se brutálnímu násilí, ale rád ho důkladně motivoval tematickou rovinou. Vicens naopak dlouhé roky psal scénáře pro španělské televizní seriály, mezi nimi i pro jednu z nejsledovanějších katalánských soap oper, El Cor de la Ciutat. Takže už samotná pozice, z níž ke svým filmům přicházeli, je odlišná. Oba z různých prostředí a zatímco Romero přišel natočit završení trilogie, Vicens svůj druhý film a rovnou remake.

Podívejme se tedy na oba filmy zblízka. Den mrtvých je příběhem vědkyně Sarah, Bloodline aspirující vědkyně Zoe. Obě se nachází v bunkru, který kontroluje armáda, jejich partnerem je jeden z vojáků (Miguel / Baca), mají problém s vojenským nadřízeným (Rhodes / Miguel) a zkoumají značně netradičního umrlce (Bub / Max). V Bloodline vidíme jistou návaznost v rovině jmen, například Miguel už není partner, ale záporný voják. Vicens také vychází z podobné zápletky, liší se však ve způsobu, jakým s ní pracuje.


Nejdříve se můžeme podívat, jak se s hrdiny obou filmů setkáváme. Sarah, ze Dne mrtvých, poprvé vidíme v jejím vlastním snu. Sklíčeně sedí uprostřed rámu s hlavou rezignovaně skloněnou (1). Všimne si kalendáře a zamíří k němu, v jeden moment jí po tváři proběhne letmý úsměv, aby byl vzápětí smazán lesem nemrtvých rukou, které se po ní sápou skrz zeď (2). Její přítel, voják Miguel, je představen jako zlomený muž, který selhává, jak ve vztahu, tak ve své práci (3). Hrdiny zastihneme na cestě do města, které se zdá být prázdné, dokud se nevynoří zástupy hladových nemrtvých. Romero si vyprázdněné ulice užívá a kamerou lehce klouže podél výkladních skříní, aby zachytil zneklidňující ticho projednou prázdného velkoměsta. Nikam nespěchá.



Hrdinové z města odletí a představí divákům prostor podzemního bunkru, v němž se zbytek filmu odehrává. Nikomu se nic nestane, nemrtví se kolébavě plíží kupředu a přeživší mají čas zmizet do bezpečí. Skrze jeden sen a návštěvu města je zřejmé, jak Romero s celým fenoménem zombies pracuje. Jsou hrozbou reálnou, ale vnější. Bunkr je totiž relativně bezpečný a obsahuje dostatečné množství zásob, takže umrlci nepředstavují přímé nebezpečí. Jejich zástupy však vytváří prostředí strachu a konstantního napětí, svou přítomností proti sobě obrací lidské hrdiny. Hrozba tak nepřichází od nemrtvých, ale od živých. Pro Romera jsou zombie jen klíčem k odemknutí temných zákoutí lidské povahy. S napětím pracuje obratně, odsouvá krvavý masakr až na samotný konec, kdy exploze násilí propukne jako následek chování živých. Nemrtví nejsou aktivní útočníci, ale trestají lidské chyby.



Day of the Dead: Bloodline je sice remakem Dne mrtvých, ale míří k diametrálně odlišnému zážitku. První je rozostřený záběr na požírání nohy živého člověka (4), následuje střih do televizního vysílání, jehož reportérka situaci sleduje (5) a několik vteřin krvavého řádění nemrtvých. S hlavní hrdinkou se setkáváme za pár vteřin, když masakru utíká (6). Sice sledujeme Zoe, ale film prostřihává na brutální požírání lidí, které v jejím okolí probíhá. V prvních minutách je zřejmé, že Vicens směřuje jinam. Primární je akce. Erupce násilí není odsunuta k závěru, ale protíná celý film. Tyto momenty jsou rytmizovány prostřihy na umrlce konzumující končetiny a kamerou, která neustálým pohybem reflektuje všudypřítomnou paniku. Je paradoxní, že tyto "živé" postupy působí častým opakováním sterilně.


Nemrtví tu představují hrozbu přímou. Jsou to značně neproblematické figury, prostě záporáci. Romero své umrlce naopak problematizuje, jsou sice vlnou iracionálního násilí, která rozkládá společnost, ale v samotném závěru bývají sympatičtější než většina lidských hrdinů. Vicensův akční horor přináší jednostranný pohled, nemrtví představují něco, co musíme porazit. Romero si libuje v groteskním násilí, ale využívá ho až jako důsledek rozpadu určité části společnosti, instituce nebo jednotlivce. Nemrtvé nemůžeme porazit, musíme porazit sebe.

O Zoe se toho, na rozdíl od Sarah, dozvídáme dost. Je typickou protagonistkou - známe část její minulosti, sledujeme její milostný vztah a drtivou většinu vyprávění trávíme s ní. Film končí ve chvíli, kdy porazí svého úhlavního nepřítele. O Sarah toho moc nevíme, setkáváme se s ní skrze sen, který nepopisuje její minulost, ale expresivně ukazuje její strach ze současnosti. Milostný vztah s Miguelem také nevidíme, protože ve filmu od začátku dochází k jeho rozpadu. Bloodline míří k individualitě, Romero pracuje obecněji. To lze dobře demonstrovat i na dvou postavách - jsou jimi Bub a Max. A oba jsou mrtví.


Bub (Sherman Howard) se objevuje ve 46. minutě filmu jako experiment doktora Logana (Richard Liberty), který se snaží prokázat, že mozky nemrtvých obsahují fragmenty minulosti. Sympatický umrlec Bub rozpoznává nejdříve každodenní předměty (7), poté knihy a hudbu, aby se z něj nakonec stala jediná postava, která je schopná explicitně projevit náklonnost a soucit. V mnoha ohledech je nejblíž tomu, co si představujeme pod tradičním protagonistou, který prochází nějakým psychologickým vývojem. Nemá však žádné přímé spojení se Sarah, jeho linka se s ní protíná ve vedlejších momentech, jde čistě o trojúhelník Bub, doktor Logan a velitel Rhodes. Prakticky v žádnou chvíli přímo nekoliduje s vyprávěním, které je věnováno hlavní hrdince. Nejvíce času projekce sice trávíme se Sarah, ale ve filmu je spousta momentů, v nichž vědkyně chybí. Dokonce je tu podzápletka, která se jí prakticky vyhýbá. Vyprávění Dne mrtvých zobecňuje, míří od jednotlivců k institucím, které reprezentují. Fikční svět bunkru je důležitější než Sarah.

Zpátky k umrlcům, Bub tedy rozeznává a cítí emoce, Max (Johnathon Schaech) je pak hnán pudy. Potkáváme ho ještě jako živého člověka (8), který je posedlý Zoe. Přirozeně natolik, že si vyřízne její jméno do masa. Posedlost nemizí ani po smrti, nemrtvý Max nepoznává každodenní předměty, ale stále cítí přitažlivost k Zoe, kolem níž je celý film vystavěn. Znovu jde o značně plochý obraz zombie, který odpovídá ambicím akčního hororu. Není nutné využít postavu pro vykreslení obecnějšího problému (Bub), je nutné vytvořit hlavního nepřítele, jehož eliminace vyprávění završí.


Bloodline je také plný banálních hororových momentů - postavy se často oddělují od skupiny, aby zkontrolovaly podivný zvuk ve křoví, lekačky jsou pak vystavěny dlouhým tichem a následným hlasitým zvukem. To jsou situace, které už dnes nefungují a otevřeně se jim vysmívá například úvod páté série Agents of S.H.I.E.L.D.

Romero, namísto lekaček, věnuje dost prostoru způsobu, jakým konstruuje tematickou rovinu. Den mrtvých konfrontuje dvě instituce, které se zdají být diametrálně odlišné, avšak v závěru si nemohou být podobnější. Skupina vědců uvažuje na první pohled racionálně a hledá příčiny nákazy. Nervózní vojáci slepě následují rozkazy a zoufale se snaží přežít. Hlavní tematický rámec je však obecnější, Den mrtvých oba přístupy obnažuje a ukazuje jako racionální (touha po poznání, touha přežít), ale chladné. Emocionálně mrtvé. Konflikt mezi oběma skupinami není rozdmýchán vzájemnou nenávistí, ale ignorancí a sebestředností. Vojáci i vědci se natolik soustředí na své cíle, až ztrácí veškerou empatii. Tyto vlastnosti jsou paradoxně přisouzeny hnijícím zombiím. Nemrtvý Bub je totiž jedinou postavou filmu, která napříč celým vyprávěním otevřeně projevuje emoce. Rozkládající se sympaťák cítí lítost, náklonnost i nostalgii. Takže zatímco lidé tyto vlastnosti ztrácí, nemrtví je získávají zpět. Romero to obratně zapojuje i v detailech. Velké skupiny umrlců obsahují několik jedinců, kteří se ke své minulosti vztahují. Například zombie baletku, která chodí po špičkách a drží jakýsi umrlčí baletní postoj. Příjemně satirickým vtipem je pak krátký záběr na skupinu nemrtvých, kteří hodují na protagonistech, zatímco zombie ve drahém obleku kouše luxusní hodinky a maso ho nechává chladným. Ta jatka má na starosti legendární "Godfather of Gore", asi nejznámější makeup artist hororu, Tom Savini. 

Den mrtvých obere své hrdiny o emoce a předá je nemrtvým. Necítíš? Nežiješ. Proto přežijí jen ti hrdinové, kteří byli schopni navázat alespoň základní emocionální vazbu. Day of the Dead: Bloodline je film o pudech, je rychlý, agresivní a ubíjející.

I konce filmů jsou odlišné. Bloodline přichází s uzavřeným vyprávěním, které nechává pouze jednu neznámou - lék. Zoe zabije nemrtvého Maxe a zbaví se záporných postav, snímek končí voice-overem hrdinky, který popisuje nadějnou cestu k nalezení protilátky. Divák dostává odpovědi na všechny otázky a není nikterak otevřeně vyzván k interpretaci. Den mrtvých pak diváka trochu podvede. Sarah utíká k helikoptéře, aby opustila komplex bunkru, ale zaútočí na ní zombie. Výsledek útoku už nevidíme, protože hrdinka a dva piloti leží na pláži a pozorují slunce. Film záměrně zatají, zdali útok přežila a uprchla či zemřela a epilog představuje pouze iluzi. Romero vynechá část, která by obě situace příčinně propojila, vzniká tak nejednoznačnost a otevírá se pole k interpretaci. To je poměrně častý postup uměleckých filmů, Bloodline naopak využívá postupy klasičtější.

To neznamená, že klasický je horší než umělecký, problém je v tom, že Romero využívá umělecké postupy k ozvláštnění žánrového filmu. Bloodline sází na opakování přežitých postupů - napětí je vytvářeno stejným způsobem celou stopáž, krvavá jatka vždycky vypadají stejně a akci rytmizují opakující se prostřihy. Koprodukce s Bulharskem filmu také nepomáhá, stejně tak příšerné postsynchrony. Kde Den mrtvých žánrové postupy osvěžuje, tam je Bloodline bezhlavě využívá.

Důmyslná konstrukce klíčových motivů, ale i tematická variabilita napříč dekádami, to vše odlišuje Romerovu tvorbu od ostatních zombie filmů. Ty si často berou jeho náměty, ale vytváří diametrálně odlišný zážitek. Velká část remaků jsou nízkorozpočtové direct-to-dvd filmy jako Zombies: Den-D přichází (r. Steve Miner), Noc oživlých mrtvol 3D (r. Jeff Broadstreet) či animované Night of the Living Dead: Darkest Dawn. Úspěšný byl snad jen Tom Savini, který natočil Noc oživlých mrtvol v roce 1990 a mladý Zack Snyder se svým debutem Úsvit mrtvých, v němž zvládl zahodit ústřední téma a přinést drtivou a nekompromisní akční podívanou.

Remakovat Romera je složité, protože málokdo dokáže spojit jeho zvrhlý smysl pro humor a groteskní násilí s rázností s jakou buduje ona jasně čitelná témata svých filmů. A jak sám říkával "In my films the villains are always the living" - nemrtví tu nejsou jen od toho, aby požírali živé, ale vytváří prostředí, které rozpáře iluze a donutí postavy vyvrhnout svou pravou povahu. A taky vnitřnosti. Vyvrhnout vnitřnosti.


Day of the Dead: Bloodline (r. Hèctor Hernández Vicens, USA, Bulharsko, 2018)
Den mrtvých (r. George A. Romero, USA, 1985)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.