úterý 22. května 2018

Report z Animefestu 2018


Letos to bude trošku delší report, protože jsem na festivalu strávil tři dny (a jednu noc) a stihl toho poměrně dost. Minulý rok (odkaz) jsem psal o tom, že Brněnské výstaviště dovoluje Animefestu kumulovat množství akcí v obrovském a otevřeném prostoru. Letošní ročník šel ještě o kousek dál. Do haly A2 umístil dvě místa k projekcím a přednáškám, Kendó, Aikido, šerm, Lancraftové turnaje, Muzeum videoher i zahraniční cosplayery. A prostor byl vše, jen ne přesycený. Zatímco na hlavním stage probíhala projekce anime, v pozadí mohl návštěvník slyšet nárazy bokkenů, výkřiky bolesti nebo hudbu z jiných stánků. Projekční prostor byl také uzpůsoben neustálému pohybu, takže nikdy nepřekáželo, když se někdo zvedl a odešel, nebo naopak přišel. Hala A2 dokonale reflektovala živelnou povahu celého festivalu. I z technického hlediska byly projekce fenomenální, sál je sice z velké části prosklený, ale světlo nemělo na viditelnost promítání nejmenší vliv. Případně mohli návštěvníci využít projekcí v konferenční budově, pokud by se jim přeci jen zachtělo vyhledat místo, které už kinosál připomíná.

Jsou festivaly, které by podobný prostor rozbil a nebylo by možné se na projekce napojit. Stačí představa několika odcházejících diváků z běžné kinoprojekce na jiném festivalu, a už mi naskakuje husí kůže. Ale pro Animefest je takový formát ideální. Odráží se v něm totiž neformálnost této primárně socializační a přátelské akce. Při toulkách po výstavišti vyfotíte několik cosplayů, posvačíte tradiční japonské moči, procvičíte šerm a vydechnete si při krátké epizodě seriálu. Se závěrečnými titulky můžete v dobrodružství pokračovat.



A samotné projekce? Ty nejčastěji probíhaly formou promítnutí prvních dvou epizod s možností dokoukat zbytek seriálu na streamovací službě Crunchyroll. Výběr byl poměrně pestrý – od školních romancí po seriózní politická dramata. Nejděsivějším zážitkem zůstávají Zvířecí kamarádky, jejichž líná animace, bizarní vyprávění a elektronický soundtrack ukazují, jak anime seriály vypadaly v roce 2005 a zněly v roce 2012. Nejlepší projekcí byla promyšlená Čarodějova nevěsta a Flákači, kteří jsou složeni z point romantických seriálů ze školního prostředí – s těmi někdy nakládají bolestivě kýčovitě, ale jindy zábavně podvratně. Potěšil i skoro tříhodinový žánrový hybrid Sluneční apokalypsa, který každých třicet minut exploatoval jiný soubor žánrových konvencí (k analýze Sluneční apokalypsy se ještě vrátím v samostatném textu). Na závěr zmíním projekci bizarní exploatace Haručina paranormální laboratoř, která se do časového slotu 00:00 až 1:30 hodila perfektně. Vynikající byl i celonoční maraton Posla klamů (2:00 až 7:00).

V rovině doprovodného programu už stabilně miluji sekci deskových her, která zůstává obsazena do noci (díky bohu!). Muzeum videoher pak nabízí možnost vrátit se k legendám jako PS2 nebo vyzkoušet WiiU. I ramen je rok od roku lepší.

Mé zkušenosti s Animefestem jsou v drtivé většině případů pozitivní, ale nevyhnu se několika kritickým poznámkám, které budou, doufejme, k prospěchu věci. První se týká Meonovy přednášky Jak jsem zničil českou anime komunitu, která probíhala v sobotním prime-timu. Meon bývá zárukou kvality, pravidelně jeho příspěvky vyhledávám a vždycky se těším na spoustu skvělých postřehů. Letos přednášku namixoval z poměrně zvláštních ingrediencí: z odkrývání konspirační teorie (“ne, EU nechce zakázat anime”), bizarní sebeprezentace a nekompromisního bulváru. Bylo vlastně dost bolestivé celý výstup poslouchat, protože osciloval mezi přístupem člověka, který se v problematice orientuje a někým, kdo přišel do hlavního sálu řešit osobní spor. Z jedné strany byla cítit ironická distance, s níž glosoval věčné téma českých fansubů a lokální verze Crunchyroll, distanci však nalomila každá zmínka o serveru nii.sk, jehož admin byl hlavním cílem Meonova řádění. Nutno dodat, že cílem snadným. Výsledek byl křečovitý a příliš osobní, nejen kvůli absenci druhé perspektivy. Nerad bych se serveru nii.sk zastával, ale takhle se debata nevede. Takhle se dělá banální, didaktický a jednostranný bulvár. Ze streamu jsem odcházel roztrpčený, protože šlo o populistickou a bulvární hodinku, která nikterak nekomunikovala se zbytkem programu a v mnoha ohledech vracela komunitu o několik let zpátky.

Druhá přednáška mi poslouží k tomu, abych poukázal na několik nedostatků, které často trápí fanouškovské příspěvky. Podivuhodný Šion Sono si dal za úkol zmapovat tvorbu kultovního japonského pankáče a miláčka půlnočních projekcí na filmových festivalech. Struktura prezentace chronologicky mapovala jeho kanonické filmy: Keiko desu kedo jako jeho (diskutabilně) první výrazný film -> Kroužek sebevrahů -> Večeře u Noriko -> Pod vlivem lásky a tak dále. Až k Antipornu. Už na výběru filmů je zajímavé, že absentoval jeden z jeho nejúspěšnějších snímků Hrátky s peklem (svého času uvedený na KVIFF), ale přítomna byla například skoro neznámá Whispering Star.

Některé filmy se v prezentaci objevily jen z toho důvodu, aby zaznělo jejich jméno či bizarní premisa (“Tokijský klan je hiphopový muzikál, ale víc vám k němu neřeknu, protože jsem ho neviděl”) aniž by tato zmínka komunikovala se zbytkem příspěvku. Jednotlivé slidy také obsahovaly množství nadbytečných informací – název český, anglický, japonský a japonský v české transkripci. Byly však všechny nutné? Na některých pak anglický název chyběl a byly označeny pouze tím japonským. To by bylo pochopitelné v případě, že by Sonův film nešel do americké distribuce a anglický název neexistoval, ale pokud si správně vzpomínám, Riaru Onigokko byl ve Spojených státech uváděn pod distribučním názvem Tag, dokonce předchozí adaptace nesly anglický distribuční název The Chasing World. Japonský název tak nebylo nutné v nadpisu uvádět.

Také se objevoval údaj o stopáži, který byl využit pouze dvakrát (Keiko desu kedo je krátké, Pod vlivem lásky dlouhé). Často byly využity screeny z filmů, které byly okomentovány jako “další momentka” a jelo se dál. Také se objevilo několik sporných tvrzení. V jeho filmech “není násilí extrémně moc” - není však násilí jedním z jeho klíčových výrazových prostředků? Poslední třetiny filmů Hrátky s peklem a Tokyo Vampire Hotel jsou vlastně dlouhé akční sekvence, k nimž celý film otevřeně směřuje. Pod vlivem lásky obsahuje důkladnou scénu kastrace, Studená ryba zase rozklad těl a Tag je na násilné eliminaci dívek postavený. Keiko desu kedo je v příspěvku odbyto zmínkou, že “Sono zjistil, že mu umělecký filmy nejdou, tak se potom snažil šokovat”, ale Sonovy filmy přeci nejsou úplně tradiční žánrovky, které staví na „šoku“. Nejde o prvoplánové exploatace. Sám prezentující zmínil, že některé žánrové tradice obratně podvrací (muzikál v Tokijském kmenu) a jsou uváděny prakticky výhradně na filmových festivalech. Dokonce v jednom z trailerů, který byl součástí prezentace, je Sono označen za “auteura”. U filmu Antiporno naopak chybí zmínka, že je součástí produkčního cyklu artových remaků soft-porna společnosti Nikkatsu. A bez kontextu pinku eiga, Wet Woman in the Wind nebo Dawn of the Felines se složitě vysvětluje.


Přednáška Podivuhodný Šion Sono ale velice dobře pojmenovala jednotící témata jeho tvorby – násilí, nefunkční rodinu, sexualitu i reflexi rozličných žánrů. Na druhé straně tato (velice dobrá) pozorování zasadila do trochu nefunkčního formátu, kterým šel přednášející sám proti sobě. Bylo vidět, že jeho tvorbu zná a má k ní co říct, avšak neumí poznámky kompilovat do souvislé prezentace. Ve výsledku stačí pouze jediné – zamyslet se nad tím, zda má daná ukázka/obrázek/údaj v prezentaci své místo a není jen nadbytečným vyjmenováváním faktů. Nebylo by lepší vynechat trailery, ale zapojit přímo ony “cool scény”? Ukazovat jen ty screeny, které pomohou výkladu? A uchopit jeho tvorbu jinak, než výběrem notoricky známých filmů? Na rozdíl od předchozí přednášky, zůstávám pozitivní. Bylo totiž vidět, že se přednášejícímu, jako fanouškovi, podařilo uchopit klíčové motivy Sonovy tvorby. Jen to příště trochu víc systematizovat.

Z dalších přednášek musím rozhodně zmínit i ty, které vedli zahraniční hosté – Natalia Batista, Papa Cosplay, Eye of Sauron Designs, Maakie a vždy skvělá Shiroku. Všichni zmínění nabídli množství zajímavých postřehů, rad, tipů a všeobecně důkladnou znalost prezentované problematiky. Byla radost se jakékoliv akce s nimi účastnit. Z českých přednášek mě zaujaly především dvě, Superhrdina Salaryman, v němž Bell popsala problematiku častých přesčasů v Japonsku, aby ji zapojila do kontextu anime seriálů. Zábavná a důkladně vyrešeršovaná přednáška. Adam Furik pak ve svém příspěvku dobře využil současného stavu internetové (ne)gramotnosti. Stručně vysvětlil, jak ověřovat informace na internetu a (trošku zjednodušeně, ale zábavně) popsal několik argumentačních faulů. Vše za pomoci konkrétních příkladů “fake news” v kontextu japonského anime. A samozřejmě cokoliv, co se týkalo cosplayů bylo naprosto fenomenální. Návody, přednášky, historie, ale i přehlídky.

Z technického, organizačního i programového hlediska je Animefest stále tím nejlepším, co může Česká republika fanouškům japonské kultury nabídnout. Jediné slabší místo vidím v občasném zaškobrtnutí v kvalitě přednášek. A možná by to chtělo překladatele do angličtiny, aby zahraniční porotci nevypadali tak zmateně při vyhlašování cen. To jsou drobné nedostatky, které brání tomu, aby se Animefest stal stoprocentně profesionální akcí. Ve všech dalších ohledech je zážitek vynikající. Stále jde o jeden z mých nejoblíbenějších domácích festivalů plný skvělých cosplayů a dětí, kteří se fotí s furries (neničte jim sny, nezakládejte jim Tumblr). Vynikající workshopy, fantastický doprovodný program, chytře postavené projekce a konečně i filtrovaná káva (!!).

Těším se zase za rok.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.