pátek 13. července 2018

KVIFF 53 - Hlavní soutěž

Před několika dny skončil 53. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Křišťálový glóbus za nejlepší film si odnesl snímek Radu Judeho "Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři", cenu za režii pak získal Olmo Omerzu. V hlavní soutěži se objevilo celkem dvanáct filmů, a vzhledem k tomu, že jsem měl možnost všechny vidět, považuji za příhodné, abych o nich, ale i o stavu celé sekce, napsal pár slov.

Letošní soutěž odstartoval kanadský coming-of-age snímek Mizející světlušky, v němž se mladá dívka Léo snaží vzdorovat vlivu tří mužů – svého biologického otce, nevlastního otce a učitele Steva. Režisér Sébastien Pilote se ve Varech objevil už před pěti lety s celovečerním debutem Zánik (2013) a letos uvedl něco, co naneštěstí ve své tezovitosti a schematičnosti nenastavilo laťku soutěže příliš vysoko.

Pilote sice dokáže vytvořit nevtíravě příjemné obrazy kanadského maloměsta, v němž se postavy klidně pohybují a ukolébají diváka tzv. do pohody, ale Mizející světlušky jsou obyčejným filmem o dospívání a hledání způsobu, jak se osvobodit od vlivu ostatních. Jakmile se začne věnovat rozvádění vztahů, rychle ztratí pevnou půdu pod nohama. Postavy jsou extrémně povrchní –  „zlý“ kapitalista (nevlastní otec), chudý dobrák (biologický otec) a dlouhovlasý kytarista (Steve) – a vývoj následuje poměrně tradiční trajektorii coming-of-age příběhu. Obraz bezchybného otce se nalomí, vůči nevlastnímu je zase zapotřebí výrazná demonstrace rebelie a od závislosti na Stevovi se musí Léo osvobodit.

Je paradoxní, že každý z otců představuje dokonalý stereotyp otcovské figury z filmů o dospívání, ale zamilovaný Steve je pozoruhodnou výjimkou. Na první pohled sice působí jako rebelský kytarista, jenž si dívku získá dlouhými vlasy, obratnou manipulací s pražci a otrhaným zjevem, ale ve skutečnosti se jedná o tichého a klidného dobráka, který se stará o nemocnou matku a nemá velké ambice. Což je důvod, proč s ním dospívající Léo nemůže zůstat. Jeho postava sice obrací stereotyp mastného tvrďáka s kytarou, ale funkci ve vyprávění má stejně banální, jako partneři v desítkách dalších coming-of-age příběhů.

Pilote také v rozhovoru pro Festivalový deník zmínil, že jde o jeho nejvíce politický film, který rezonuje se současným politickým klimatem a metaforu světlušek přebral od Pasoliniho („… vychází z metafory, kterou použil Pasolini, když mluvil o novém fašismu v Itálii“). Takové tvrzení je realitě hodně vzdálené, protože politická rovina je upozaděná, a hlavně extrémně prostá. Nevlastní otec je arogantní celebritou, jejíž vinou se musel biologický otec, tehdy vedoucí odborů, odstěhovat, protože způsobil zavření místní továrny. Bohatý muž sebere lokálním dělníkům práci, chudý muž se za ně postaví a nese následky.

Mizející světlušky jsou poměrně milým, ale banálním filmem o dospívání a osamostatnění se od snadných nepřátel i vratkých hrdinů. Jestli Sébastien Pilote karlovarskému publiku představil něco zajímavého a opravdu fascinujícího, je to mladá herečka Karelle Tremblay. Ale to je bohužel vše.

Mizející světlušky

Dospívající dívce se věnoval i druhý soutěžní snímek, Příběh lásky. Tentokrát sledujeme Ivu, která se snaží rekonstruovat obraz své předčasně zesnulé matky. V prvních dvaceti minutách film nenápadně rozmisťuje indicie (krátké scény bez vysvětlujícího komentáře, útržky dialogů), a divák tak může, spolu s hrdinkou, (znovu)objevovat matčinu osobnost. Příběh lásky zde funguje jako tlumená rodinná detektivka. Jenže po chvíli se přesune k extrémně nabubřelé sérii přepjatých výjevů, které symbolizují postupné vyrovnávání se s pravdou. Ano, matka nebyla tak dokonalá, jak si dívka myslela  měla totiž milence.

Nikdy jsem ve Varech neviděl mokřejší film. Iva závodně plave a matka se utopila, takže závěrečná konfrontace s matčiným milencem probíhá skrze asi třicetiminutový plavecký souboj v rozbouřené řece. Iva milence navštěvuje ve snech, zdá se jí o matce a občas vzpomíná. Narativní struktura filmu se poměrně rychle rozpadne do sérií nesoudržných výjevů, které stále dokola opakují stejné motivy, aniž by se zajímavě vyvíjely. Nevím, zda slovinská režisérka Sonja Prosenc plánovala natočit otevřenou parodii festivalových filmů, která stojí na přepjatě „symbolickém“ vykreslování rodinných vztahů, ale rozhodně se ji to povedlo, byť možná nezáměrně.

Film Sonji Prosenc sice považuji za nesnesitelně otravný, avšak jeho zapojení do soutěže je logické. V roce 2014 se totiž v sekci Na východ od Západu objevil její debut (Strom) a se svou druhotinou se tak víceméně plynule přesunula do soutěže hlavní. Slovinka by totiž mohla být režisérkou, kterou si festival „vychová“.

Příběh lásky je ten druh prázdného festivalového snímku, který může diváka natolik zmást, až si myslí, že jde o dobrý film a pouze ho nepochopil. Chyba však není na straně diváků, protože Prosenc nedrží film pevnou rukou a její vodnická odysea se nakonec utopí ve vlastní banalitě.

Příběh lásky

Dalším ve Varech odchovaným tvůrcem je Joseph Madmony. Izraelský rodák vyhrál v roce 2011 Křišťálový glóbus s Restaurátorem a v roce 2013 se zúčastnil hlavní soutěže se snímkem Místo v nebi. Letošní Geulu s ním režíroval Boaz Yehonatan Yacov a společně přinesli chytře vystavěný dialog s vírou plný židovského folk-rocku. Příběh bývalého frontmana rockové skupiny, který musí začít znovu koncertovat, aby vydělal na dceřinu chemoterapii, se obratně vyhýbá dramatickým situacím a zamlčuje divákům klíčové informace. Odklání tak pozornost od utrpení nemocné ke spirituálnímu dialogu mezi mužem, vírou, rodičovskou láskou a vášní k hudbě. Nádherné!

Nádherný naopak nebyl třetí film Peter Brunnera Do noci. Dostali jsme sto minut neuvěřitelně mělkých gest, která připomínají lacinou napodobeninu Gaspara Noého či Darrena Aronofského. Brunner opisuje, kde může, a dává dohromady přehlídku bizarních a povrchních obrazů, v nichž si postavy holí hlavy, osahávají ohně, rozbíjí věci, křičí a hodně slintají (brada Caleba Landry Jonese byla mokřejší než Příběh lásky). Hlavní hrdina se snaží vyrovnat s traumatem a drogovou závislostí, ale snímek ani v jednu chvíli nepůsobí vážně. Podobně jako polský Panický záchvat, je Do noci film, který nejenže nepatří do hlavní soutěže, ale nepatří ani na filmový festival. Na Febiofestu 2013 uvedený nizozemský Heroin vystihl nekonečný cyklus drogové závislosti daleko lépe.

Zmíněný Panický záchvat (r. Paweł Maślona) je souborem více či méně komických epizod, které postupně gradují k absurdnímu finále za pomoci desítek montáží, kratších a kratších záběrů a stupňující se hudby. Film vypráví o skupinách postav, z nichž některé směřují právě k panickému záchvatu, stavu, který očividně vyvolávají pouze absurdní situace. Komedie to není vtipně kousavá, ale pouze hloupá a laciná. O víkendu v Telewizja Polska bych Panický záchvat chápal, v hlavní soutěži KVIFF působil jako pěst na oko. Obzvlášť když se v sekci Horizonty objevila skvělá polská Studená válka, která si z Cannes odnesla cenu za režii.

Do noci

Absolvent FAMU Olmo Omerzu do soutěže přispěl líbivou road movie o dvou dospívajících chlapcích, kteří se rozhodnout ujet problémům v ukradené Audině. Cesta, kterou Mára a Heduš absolvují, vede přes společné sexuální dobrodružství a záchranu života k útěku před policií. Ve filmu Všechno bude se ale nikdy nedozvíme, proč přesně chlapci utíkají, Omerzu se sice společenských problémů dotkne, ale nikdy jim nedovolí se plně rozvinout. Náznaky komentuje sociální prostředí, z něhož jeden z chlapců pochází a kritice podrobí i maloměstskou policii. V závěru pak dojde na dekonstrukci obrazu bezchybného dědečka.

S tímto (trochu mělkým) dramatem koliduje komická rovina, která cestování dominuje. Dramatický a komický přistup se nedaří produktivně spojit a vzájemně se vyrušují. V praxi tak komické sekvence působí podivně křečovitě – snaha dostat dívku do auta například nahání v prvních vteřinách husí kůži – a dramatické sekvence zase komicky. Doteď jsem se nerozhodl, zda je společná masturbace a záchranná operace dědečka klíčovým dramatickým momentem, či absurdní komedií.

A ta zvířata! Omerzu k nim své postavy rád přirovnává, tentokrát vytváří paralelu mezi chlapci a mouchami (proto anglický název Winter Flies). Jak tvrdil ve Festivalovém deníku, mouchy od sebe každý odhání, a tak k nim mají protagonisté blízko. Ve filmu však využívá i paralely explicitnější – jednoho z chlapců nechá chvíli sledovat dokument o motýlech a jejich putování, které odráží vývoj obou hrdinů. A zde vidím další velký nedostatek, tato přirovnání nejsou dostatečně nosná ani podnětná. Ve skutečnosti vyznívají buď matoucím způsobem (opravdu je z filmu zřejmé, že chlapci jsou jako mouchy?) nebo povrchně (příklad s motýly).

Omerzu rozhodně nenatočil špatný film, Všechno bude je divácky přístupné a v mnoha ohledech i milé. Ale přestože vypráví o dvou chlapcích, kteří zažívají životní dobrodružství, není dostatečně živelné. Snímku trochu pomůže vyprávění ve dvou časových rovinách, které zabrání přílišnému sklouzávání do uzavřených epizod, ale největším problémem zůstávají přechody mezi humorem a dramatem i stylistická strnulost.

Všechno bude

U dospívajících zůstávají i další tři filmy karlovarské soutěže: Bratři, Skokan a Cesta do Florianópolisu. První jmenovaný je debutem tureckého režiséra jménem Ömür Atay a vypráví o mladém muži, který se po letech vrací z polepšovny, aby zjistil, že už s venkovním světem, ani vlastní rodinou, není kompatibilní. Jde o rutinní komorní drama, v němž se všichni pohybují pomalu a divák je sérií rozvláčných epizod přesvědčován o Jusufově neschopnosti své rodině odpustit.

Podobná cesta čeká Denise, kterého matka vysvobodí z dětského domova, aby využila jeho „schopnost“ necítit bolest. Denis se stane Skokanem, skáče pod auta a spolu s komplici vykonstruuje soudní proces, aby získal od řidičů peníze. Ivan I. Tverdovskij se do Varů vrací potřetí (jeho Nápravná třída byla v soutěži Na východ od Západu, Zoologie v soutěži hlavní) se společenskou satirou, která si bere na mušku zkorumpovanou ruskou justici, policejní složky, ale i zdravotnický systém. Skokan je doslovný a občas extrémně groteskní, ale soudržný a soustředěný. Takový hodně zjednodušený Andrej Zvjagincev. Po Geule druhý film, který ví, co chce říct a nerozpadá se do banálně prázdných výjevů spoléhajících na neschopnost diváků text důkladněji číst.

Cesta do Florianópolisu režisérky Any Katz zase pracuje s tradičním motivem rodinné dovolené, která slouží k tomu, aby srovnala pochroumané vztahy. V Brazílii zažívají rozličná (komická i erotická) dobrodružství, díky kterým je film sledem epizod, v nichž se postavy emocionální míjí a nachází rozptýlení v exotické fauně a flóře dovolenkového světa. Film únavný podobně jako skutečný rodinný výlet. Největším festivalovým odborníkem na dovolenou zůstává Ben Wheatley a jeho Dovolenkáři!

Vítězný film „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ rumunského solitéra Radu Judeho byl vyčerpávající. Avšak intelektuálně vyčerpávající. Jude vede s divákem (a před divákem) dialog o přístupu k národní historii a uznání vlastních chyb, načrtává cesty, jakými se můžeme s naší minulostí konfrontovat a jak složité může být po nich kráčet. Demaskuje maloměstské rasisty i populisty a klade na diváka vysoké nároky. Střídáním absurdního humoru s mrazivými momenty připomíná legendární Rekonstrukci Luciana Pintilieho. A moment, kdy postavy s ironickou distancí a politickou rekontextualizací zesměšňují film Sergia Nicolaesca demonstruje, proč Jude patří mezi vrcholné představitele rumunské nové vlny. Mílové kroky před ostatními soutěžními filmy!

Intenzivní byl i debut Adama Sedláka Domestik. Kombinace společenského a cronenbergovského body horroru je sice úmorně dlouhá, protože záměrně nikam negraduje, ale demonstruje schopnosti nového talentu české filmové režie. Domestik je precizní film, který ovšem v první polovině naráží na několik doslovných a dlouhých momentů a později sklouzává ke groteskní stylizaci. Ale přesto je vynikající zprávou pro český film.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Na závěr se vrátím k leitmotivu letošního ročníku, a to k dospívajícím hrdinům. Tentokrát ve fantastickém filmu Miriam lže. Miriam je mladá dívka, která se hrozí oslavy svých patnáctých narozenin, zatímco řeší klasické problémy spojené s dospíváním a seznamováním po síti. První pohled do festivalového katalogu naznačuje, že režijní duo Natalia Cabral a Oriol Estrad přivezlo do soutěže schematický coming-of-age film, který nemá ambici žánr překročit. Jenže tato koprodukce Dominikánské republiky a Španělska je všechno, jen ne banální snímek o dospívání a první lásce.

Dívka se sice seznámí přes internet, ale vztah s chlapcem pouze odstartuje otázky týkající se vlastní identity a hlavně, přijetí vlastní rasy. Miriam je totiž dcerou černocha a tmavé pleti je i její internetový přítel. Ve "vysoké" společnosti drahých šatů, opulentních večírků a přepjatých tanečních cvičení jsou černoši pouze personál, kterým Mirianina matka otevřeně pohrdá. Identitu své dcery se snaží přepsat a zamaskovat její původ. Celý film je dojemnou prosbou o překonání společenských předsudků, která zůstává nevyslyšena.

Režiséři Cabral a Estrad citlivě ilustrují vnitřní konflikt, který Miriam cloumá. Ustupování sociálním tlakům, ale i rebelie, se projevují pouze v drobných náznacích: dívka posedává v butiku, kam mladý černoch donese několik krabic. Miriam jednu z nich shodí na zem a chlapec dostane vynadáno za ní. Toto drobné gesto v kontextu vyprávění nabývá hlubších významů, jako by bylo útokem proti vlastní identitě, lásce a rase.

V hořkém závěru pak dívčin internetový přítel bloudí v davu bílých lidí, protože dorazil na oslavu jejích patnáctých narozenin. Miriam se k němu však nehlásí, nechce totiž, aby její matka viděla, že miluje černocha. Prudkým pohybem se odvrátí a nenápadně pozoruje bloudícího chlapce, aby za chvilku uprchla na zahradu, protože není schopná se se situací vyrovnat jinak. Tyto drobnosti dobře ilustrují režijní zručnost a jistotu, s jakou duo vede dialog s rasovými a třídními předsudky.

Nejdrtivějším momentem filmu je pohled na Miriam, když jsou její krásné etnické vlasy narovnány žehličkou, aby vypadala více, jako ostatní dívky. Nenápadně agresivní moment, v němž společenský tlak matky vítězí a mladá žena je připravena o klíčovou součást své identity. A nejvíce osvobozujícím momentem je finální taneční číslo na oslavě narozenin, které Miriam celý film nacvičuje, ale jeho finální provedení naprosto rozruší svou apatií a nezájmem na absurdním společenském konstruktu participovat.

Miriam lže je film náznaků a drobných gest, klenot, který zůstal nenápadně schovaný v hlavní soutěži, ale fenomenálně pracuje s tématem rasy a společenských předsudků. Jeden z nejdojemnějších zážitků festivalu.

Miriam lže


O soutěži

Pokud se na hlavní soutěž podíváme obecněji, nalezneme několik témat, která se v ní pravidelně vyskytují. Tím nejvýraznějším je snaha zapojit se do prostředí (či instituce), s nímž jsou hrdinové nekompatibilní: ať jde o Rusko mimo dětský domov (Skokan), funkční rodinu (Florianópolis), Turecko mimo výchovné zařízení (Bratři), svět definovaný muži (Mizející světlušky), rasistický svět bílých a bohatých žen (Miriam lže), rodinný život (Do noci), hudební prostředí (Geula) či národ schopný sebereflexe (Barbaři).

Pravidelně se objevivším tématem byly problémy dospívajících postav, z celkových dvanácti filmů se jim věnovalo sedm snímků.

V případě filmů Bratři, Cesta do Florianópolis, Miriam lže, Mizející světlušky a Skokan můžeme pozorovat poměrně nenápadný přístup k vyprávění, které situace řadí chronologicky. Všechno bude chytře kombinuje dvě časové linie, Příběh lásky vyprávění drolí do série nespojitých výjevů s občasným zapojení flashbacků, Panický záchvat se snaží vytvořit stominutovou gradující montáž za pomoci obsedantního využití příčného střihu, Barbaři záměrně narušují plynulost vyprávění statickými dialogy ve dlouhých scénách s množstvím přerámování, Geula a Domestik zase sofistikovaně pracují s elipsou a Do noci střídá několik časových a snových rovin.

Stylisticky nejodvážnějším filmem je pravděpodobně Domestik, jehož geometricky přesné kompozice, chytré osvětlování a práce s přeostřováním ukazují velkou tvůrčí zručnost Sedlákova týmu. A to i přes občasné sklouznutí ke groteskním výjevům.

Zajímavý je také výběr tvůrců, kteří se v soutěži objevují. Karlovarský festival zde buduje poměrně výraznou tvůrčí kontinuitu a tendenci vychovávat si vlastní tvůrce, kteří by mohli v budoucnu přinést zajímavé filmy – avšak za cenu nezajímavých filmů letos. Omerzu představil svůj debut na Berlinale a Rodinný film v San Sebastiánu, nyní ho ulovily Vary a uvidíme, kam se vydá dál. Ivan I. Tverdovskij (Skokan) se ve Varech účastnil soutěže potřetí, Sonja Prosenc (Příběh lásky) podruhé a Sébastien Pilote (Mizející světlušky) se do soutěže přesunul ze sekce Jiný pohled. Poprvé se zde objevila Ana Katz (Florianópolis) i Paweł Maślona (Panický záchvat). V karlovarské soutěži uvedli svůj fikční debut Natalia Cabral a Oriol Estrada (Miriam lže), Ömür Atay (Bratři) a Adam Sedlák (Domestik). Tradičním účastníkem soutěže je Izraelec Joseph Madmony (Geula) a Rakušan Peter Brunner (Do noci). Za největší úlovek můžeme dozajista považovat uznávaného filmaře Radu Judeho, jehož účast v mnoha ohledech povznáší soutěž blíž velkým evropským festivalům.

Vary tak pokračují v tradici hledání méně známých tvůrců a debutantů (na podobných pozicích minulý rok stáli Alen Drljević s filmem Chlapi nepláčou a Iulia Rugină s Breaking News), ale i zapojováním výrazných tváří evropského festivalového filmu (minulý rok to byli Boris Chlebnikov a George Ovashvili). Nejvýraznější tendencí je právě snaha vychovat si vlastní tvůrce, kteří se budou do Varů vracet (jak je ostatně dlouhodobě slyšet z úst Karla Ocha), tento přístup skladbě hlavní soutěže dominuje už několik let. Nabíledni je pak otázka, zda se Karlovy Vary neproměňují z filmového festivalu na jakousi výchovnou stáj mladých filmařů. Několik výše zmíněných tvůrců se do Varů letos vrátilo, ale skoro nikdo z nich nepřivezl dobrý film. Prosenc, Pilote či Brunner poukazují na zásadní problém takového přístupu, tvůrci se sice mohou vracet, ale to nezaručí, že se z nich stanou zajímaví filmaři. Uklidňující je pak situace u debutantů: Sedlák, Cabral i Estrada ukazují, že bychom s nimi měli v budoucích letech počítat.

Žádná soutěž není dokonalá – Cannes, Berlín i Locarno mají své mouchy. Karlovy Vary poměrně obratně kombinují snahu (a) objevit nové tvůrce, (b) vychovat si vlastní a (c) přilákat velké evropské filmaře. Třetí možnost je, v kontextu Benátek, Cannes a Berlína, nejsložitější. První dvě však částečně fungují, avšak stále je sledování kompletního programu hlavní soutěže ve více než polovině případů tak trochu utrpení.

__

Na KVIFF 53 jsem viděl:

Hlavní soutěž:

Bratři (r. Ömür Atay, Turecko / Německo / Bulharsko)
Cesta do Florianópolisu (r. Ana Katz, Argentina / Brazílie / Francie)
Do noci (r. Peter Brunner, Rakousko / USA)
Domestik (r. Adam Sedlák, Česká republika / Slovenská republika)
Geula (r. Joseph Madmony, Boaz Yehonatan Yacov, Izrael)
„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (r. Radu Jude, Rumunsko / Česká republika / Francie / Bulharsko / Německo)
Miriam lže (r. Natalia Cabral, Oriol Estrada, Dominikánská republika / Španělsko)
Mizející světlušky (r. Sébastien Pilote, Kanada)
Panický záchvat (r. Paweł Maślona, Polsko)
Příběh lásky (r. Sonja Prosenc, Slovinsko / Itálie / Norsko)
Skokan (r. Ivan I. Tverdovskiy, Rusko / Litva / Irsko / Francie)
Všechno bude (r. Olmo Omerzu, Česká republika / Slovinsko / Polsko / Slovenská republika)

Soutěž Na východ od Západu

Dýchat do mramoru (r. Giedrė Beinoriūtė, Litva / Lotyšsko / Chorvatsko)
Hluboké řeky (r. Vladimir Bitokov, Rusko)
Křišťálová labuť (r. Darya Zhuk, Bělorusko / Německo / USA / Rusko)
Vulkán (r. Roman Bondarchuk, Ukrajina / Německo)
53 válek (r. Ewa Bukowska, Polsko)

Ostatní

(r. Johann Lurf, Rakousko)
11 × 14 (r. James Benning, USA)
Amal (r. Mohamed Siam, Egypt / Libanon / Francie / Německo / Norsko / Dánsko / Katar)
Diamantino (r. Gabriel Abrantes, Daniel Schmidt, Portugalsko / Francie / Brazílie)
Dobré mravy (r. Juliana Rojas, Marco Dutra, Brazílie / Francie)
Holky sobě (r. Andrew Bujalski, USA)
Na břehu řeky (r. Isao Yukisada, Japonsko)
Profil (r. Timur Bekmambetov, Velká Británie / USA / Rusko / Kypr)
Sedící slon (r. Hu Bo, Čína)
Spící lůno (r. Scott Barley, Velká Británie)
Stébla (r. Hong Sang-soo, Jižní Korea)
Stěhovaví ptáci (r. Ciro Guerra, Cristina Gallego, Kolumbie / Dánsko / Mexiko)
Studená válka (r. Paweł Pawlikowski, Polsko / Francie / Velká Británie)
Šťastný Lazzaro (r. Alice Rohrwacher, Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo)
Vzplanutí (r. Lee Chang-dong, Jižní Korea)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.