pondělí 2. července 2018

KVIFF 53 - Spící lůno (r. Scott Barley, 2017)

Mladý filmař a vizuální umělec Scott Barley si za Spící lůno odnesl cenu poroty festivalu dokumentárních filmů Fronteira v Brazílii. Původně čtyřhodinová galerijní instalace se proměnila v devadesátiminutovou noční můru, v níž autor deformuje naše vnímání přírody, ale i filmového zážitku. Pod jeho rukou se v táhlých a rozostřených transfokacích rozplývají ostré okraje reality.

Mou výhodou se stala ignorance. Očekával jsem totiž podobně statický a pomalý film jako předloňské Homo Sapiens nebo časové eseje Jamese Benninga. Avšak Benning čas zastavuje a Nikolaus Geyrhalter zdůrazňuje sílu jeho plynutí, pro Spící lůno není čas vůbec důležitý. Ucítíme ho (ostatně jako u skoro každého filmu s delšími statickými záběry), ale stojí v pozadí. Temporalita není tematizována.

Devadesátiminutový experiment, natočený na iPhone, je v první řadě nekončící zápas o přežití. Nestojí pouze na spojování statických záběrů, ale nechává nás nahlédnout na přírodu z nové perspektivy. Nejčastěji za pomoci velkého množství postprodukčních úprav – předfilmová realita je deformována k nepoznání. Rozostřené kmeny vysokých stromů se vzájemně překrývají a splývají, hrany rozjasní pouze modrý blesk, který je následován burácivým hromem, abychom se prolínačkou (s nádhernou kompoziční návazností) přesunuli k obloze. Nebo snad hladině lesního potůčku? Barleyho noční příroda je komplikovaná, nejasná a děsivá. Východ slunce je pak vysvobozením, které definitivně podepisuje inspiraci romantickým malířem Johnem Martinem.

Každý záběr je renderován ze čtyř až šedesáti vrstev (i proto trvala postprodukce necelých šestnáct měsíců) a kompozice i vícenásobné expozice jsou do posledního detailu promyšlené. Mladý autor začíná své scény u těžko identifikovatelných detailů, transfokací nebo zapojením intenzivnějšího světla je pak zasazuje do kontextu. Lesní tmu rozříznou dva světelné paprsky a postupně se promění na kmeny velkých stromů. O několik vteřin později zjistíme, že stromy nestojí o samotě, ale nacházíme se uprostřed lesa. V prvním plánu se objevuje rozostřený objekt. Letmo na něj dopadá měsíční svit a pomalu začíná připomínat tělo oděné v dlouhých večerních šatech. Za několik dalších minut světlo odhalí banální pravdu, je to říčka, která lemuje hustý les. Barley nechá diváka znovu objevovat prostou skutečnost obyčejného lesa, který sofistikovaně transformuje v nepřátelské a neznámé prostředí. Spící lůno není jen esejistickým vykreslením krutosti noční přírody a ambientní symfonií bouře, ale i hrou s diváckým očekáváním. Až do poslední vteřiny si nejsme jistí, co vlastně sledujeme. 

Scott Barley je burácivým hlasem současného experimentálního filmu a jeho Spící lůno hlasitým výkřikem o krutosti noci.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.