pondělí 30. července 2018

Sedící slon (r. Hu Bo, 2017)

Od festivalů mám na chvíli pokoj, ale přesto se musím vrátit k jednomu karlovarskému filmu, který nedokážu dostat z hlavy. Čínský Sedící slon se stal nečekaným favoritem letošního Berlinale a pokračoval například do Muzea moderního umění v New Yorku, na zmíněný MFF v Karlových Varech nebo na filmový festival v Edinburghu. Tento týden ho můžete chytit i na mezinárodním filmovém festivalu Nowe Horyzonty v Polsku. Jeho úspěch má ale hořkou pachuť, protože je silně poznamenán kontextem, který ho obepíná. Čínský debutant a režisér snímku Hu Bo totiž spáchal sebevraždu krátce před světovou premiérou. Tato mrazivá skutečnost pak nutně prorůstá celý nihilistický zážitek.

Čtyřhodinový opus sleduje jeden den v životě čtyř obyvatel industriální a vyprázdněné čínské metropole – mlčenlivého chlapce, ráznou dívku, stárnoucího muže a mladého gangstera. Ráno začíná pochmurně. Šedé vězení z oprýskaných zdí a vymlácených oken zaplní mlha neštěstí. Skrze sérii úmrtí odstartuje Hu Bo ústřední téma svého filmu – bezútěšnost existence svých postav a úmorné hledání naděje. Každý z těchto nešťastníků je smrtí nějak poznamenán a apaticky se protlouká pustinou současné Číny. Jejich cesty se pomalu stáčí k městu Man-čou-li, kde prý mají nevídanou atrakci, slona, který celý den jen sedí.

Gangster je nucen potrestat chlapce, který napadl jeho mladšího bratra. A ačkoliv ho sourozenec nezajímá, rodinný kód cti vyžaduje pomstu. Sám se musí vyrovnat se sebevraždou nejbližšího přítele, kterou svou apatií zavinil, ale tíhu viny tvrdohlavě odmítá. Dívka se snaží vymanit ze sevřených spárů matky, únavné aféry s ředitelem školy a tlaku sociálních sítí. Chlapec utíká před svými rodiči a jeho snaha zabránit školní šikaně má bolestivé následky poskytující záminku k útěku z domova. Starší muž se snaží zůstat doma se svou vnučkou a jejími rodiči, ti ho však chtějí odsunout do pečovatelského domu, a redukovat tím náklady na bydlení.

Čtyři životy poznamenané smrtí, beznadějí a nekonečným cyklem neštěstí. Čtyři životy, které spojují oblíbená témata čínských festivalových filmů – školní šikanu, tlak sociálních sítí a vztahů, nedostatečné zázemí pro ubytování celých rodin, vylidněné oblasti industriální Číny a jejich chudobu. Film ale pojednává i o obecnějším tématu, které komunikuje s mimotextovou skutečností sebevraždy mladého režiséra. Sedící slon je totiž dopis na rozloučenou, který za sebou Hu Bo zanechal. Otevřený a citlivý dialog s depresí. Dialog o důležitosti drobných empatických gest, která apatii nemoci nalomí.

Prostorové, institucionální, emocionální i sociální vztahy se stávají přítěží a vysilují. Okolí je rozostřené, až nepřátelské. Postavy jako by od prostředí dělila nepřekonatelná vzdálenost, mlhavá bariéra. Tato distance se přelévá do práce s hloubkou pole, která se stává ústředním stylistickým prostředkem filmu. Hu Bo své postavy snímá specificky, klíčová figura v popředí je vždy zaostřená, ale ostatní plány zůstávají rozostřeny, čímž kolem postav vytváří dojem izolace. Tuto samotu nalomí jen několik drobných okamžiků, při nichž některá z postav nečekaně projeví soucit a stane se součástí plně zaostřené kompozice, která přichází jako malé vykoupení z šedého světa samoty. Empatická chvilka ostrosti.

Hra s hloubkou pole má i svá úskalí, občas (zvláště při rychlém pohybu) přeostření chvilku trvá. Sedící slon je také režijní debut a v některých ohledech ho trápí nevyzrálost, postavy mluví více, než by bylo zapotřebí a ústřední téma se v jeden moment stane moc doslovným. Tím jde trošku do konfliktu s předchozími minutami, v nichž se Hu Bo zvládal vyjadřovat obratněji. Takové drobnosti se však ve čtyřech hodinách projekce ztratí.

Sedící slon se může směle zařadit mezi nejlepší čínské debuty roku 2018 - za všechny The Widowed Witch nebo Last Laugh - a v ničem za nimi nezaostává, ba je často předčí. Na závěr musím zmínit jedno jméno, které se mi při sledování filmu vracelo na mysl, Tsai Ming Liang. Hu Bo rád využívá opravdu dlouhých záběrů a divák je přímo konfrontován s "časovostí" utrpení. Dokonce se ve filmu objevuje postava apatické matky, která ignoruje několik stop vody ve své koupelně. Protagonisté Sedícího slona mají poměrně blízko k mužům, které v Tsaiových filmech už roky ztvárňuje Kang-sheng Lee.

Nedávno zesnulý Hu Bo zdatně čerpá z tradic slow cinema, současné Číny, ale i tendencí asijských festivalových filmů. Ovšem spekulace nad tím, co mohl mladý režisér přinést světovému filmu jsou zbytečné. A Sedící slon? Ten se vydá jednou ze dvou možných cest. Buď se stane festivalovým kultem a pomalu se, i pro svou tragickou pachuť, zařadí do kánonu uměleckého filmu, nebo se na něj prostě zapomene. Ať tak či onak, za zamlženým horizontem vzpomínek bude schovaný film, který citlivě artikuloval nejen problémy sociálního vyloučení, ale i depresivních stavů. A jako s tím sedícím slonem v Man-čou-li, nemusím ho vidět, abych věděl, že tam někde je.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.